Nejznámější pověstí o Doubravce je pověst o čarodějnici Běle. Žila na vrcholu Doubravky a ničila vše živé. Tvrzení, že ji zabil rytíř nevěřím. Na přelomu roku jsem se s ní totiž setkal.

Blížil jsem se zamyšlen k vrcholové plošině a najednou jsem pocítil, že proti mně někdo jde. Jsem zvyklý na opuštěných místech zdravit. Podíval jsem se na protijdoucího a již jsem otvíral ústa k pozdravu. Proti mně šla starší paní v tmavém oblečení s čepicí naraženou hluboko do očí. Když jsem viděl její obličej, hrůzou jsem ztuhnul a pozdrav mi zamrzl v ústech. Šel jsem dál a bál jsem se otočit.

Naše druhé setkání proběhlo stejně, na stejném místě, asi padesát metrů od vyhlídky na středohoří, i teď jsem nebyl schopen pozdravit a začal jsem tušit cosi neblahého.

Při třetím setkání jsem překonal odpor a pozdravil. Osoba se neotočila a zahuhlala: „Hu-hu-hu“. I po čtvrté v krátké době jsem slyšel její huhuhu. V tu chvíli mi došlo, že jsem se setkal s čarodějnicí Bělou a zamrazilo mě.

Doubravka je moje tělocvična, a protože cesty kolem ní jsou teď rozblácené, zbývá mi panelová cesta na vrchol, takže kolem vyhlídky chodím poměrně často. Už jsem se na tomto místě začal vždycky rozhlížet a opravdu, po páté seděla na lavičce na vyhlídce, ale seděla přes své stáři na bobku na sedátku se skrčenýma nohama v tmavém oblečení. Tentokrát měla Běla na hlavě světle zelenou čepičku, jakou nosí trpaslíci (i trpaslík figuruje v pověstech o Doubravce) a dívala se bez hnutí dopředu.

Okamžitě jsem pochopil, Běla je slavnostně oblečena a čeká na své vysvobození, vybrala si mě, čeká na mě, abych ji po třetí pozdravil. Dostal jsem se do transu a pomalu se k ní přibližoval. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Vysvobodit jí má mladý a krásný člověk, ale při jejím věku a vzhledu jsem pro ni i já mladý a krásný. Pak jsem si vzpomněl na Alenu a došlo mi, že jsem ženatý, ale nejde o to, abych se s Bělou oženil, ale vysvobodil ji. V tu chvíli mi nevadila ani představa políbit její hroznou tvář.

Pomalu jsem se přibližoval a byl jsem již tři metry od ní a chystal se jí oslovit. Najednou mezi nás vstoupili dva návštěvníci Doubravky. Kouzlo bylo přerušeno. Došel jsem jako v mátohách mechanicky k bráně hradu a pomalu se vracel nazpátek k vyhlídce.

Běla tam nebyla, a i když následující kilometr cesty je bez odbočky a šel jsem poměrně rychle, nepředhonil jsem ji, zmizela.

Bylo mi jasné, že jsem ji zklamal, že přijdou potíže, že se mi Běla pomstí.

Byl jsem sám doma a vařil jsem svoji oblíbenou bramboračku, ale tentokrát se mi nedařila. Najednou se mi v hlavě zatmělo, ještě jsem stačil zavřít plyn a … probudil jsem se v nemocnici.

Ten samý den mě propustili domů, když jsem si událost zapisoval do kalendáře opět mě zamrazilo. Ten den 21.ledna má svátek Běla.