Cyklus "Z našich poutí" - vzpomínka na krátké zimní putování z 1. 2. 2003

Vlak směřuje do Roudnice. Míjíme Vraňany. Z okna je utěšený pohled do krajiny. Přesto, že je první únorový den, po sněhu jsou jen nepatrné památky v podobě ostrůvku tu a tam v polích. Vlevo za lesem nenápadně vykukuje temeno Řípu, ale po chvilce můžeme spatřit horu v celé její kráse. Na vrcholu bělostně září rotunda sv. Jiří. Obloha hraje nejrůznějšími barvami oblaků, které jsou stále v pohybu. Severozápad je téměř zatažený, z pochmurné šedi se nápadně vyjímají dva bílé sloupy páry vystupující z komínu elektrárny v Počáplech. Za elektrárnou se vyhoupl první středohořský kopec - Sedlo.

Vzhledem k tomu, že cesty v lesích jsou teď zledovatělé, volíme okružní trasu po téměř opuštěných silnicích z Lkáně přes Vojnice, Vojničky a Lukohořany s krásným výhledem na panorama Středohoří. Obcházíme nenápadný vršíček v polích, Stráň, který je vysoký pouhých 249 m nad mořem. Po levé straně se na obzoru majestátně tyčí z polí Hazmburk a postupně celé Lounské a Milešovské středohoří. Některé kopce, zejména ty vyšší, jsou částečně pocukrované sněhem, nejvíce pak královna Středohoří - Milešovka. Z podmraků prosvítá slunce, které dodává těmto mírně zasněženým kopcům stříbrný nádech. Sluneční paprsky mění každou chvíli náladu krajiny, hladí jednotlivé kopečky a stěhují se z jednoho na druhý.

Putujeme krajinou, kde jako by se zastavil čas. Malebné kopce tu tvoří hradbu chránící tento kout před hektičností dnešní doby. Pozorujeme ničím nerušené zajíce a stáda srnek na zvlněných polích, která se před námi rozprostírají na všechny strany. Některá jsou zoraná a my pak můžeme obdivovat nádheru černozemě, slibující bohatou úrodu. Pole a louky jsou lemovány řadami stromů a keři. Volně rozhozené vesničky s kostelíky harmonují s okolní krajinou.

A právě sem nejednou zavítal s barvami, štětci a plátny Emil Filla z nedaleké Peruce, kde měl na sklonku svého života atelier. Za těch posledních necelých šest let, která mu ještě zbývala, namaloval obsáhlý soubor panoramatických obrazů krajiny Českého středohoří, který byl završením jeho velmi bohaté tvorby. Malíř vyznává Středohoří lásku nejen barvami, ale i slovy: "Je to kraj, kam by měli chodit všichni naši mladí lidé, aby se z nich stali básníci, umělci a filozofové. Snad budoucnost pochopí, že z tohoto kraje se stane kolébka naší budoucí kultury". ..."To je ten kraj můj milovaný, duše má a touha, má podstata, osud a úděl..."

Emil Filla našel svůj kraj na Severu Čech, přestože byl původem z Chropyně u Kroměříže a většinou žil v Praze. Zdá se, že spíše kraj si našel a vybral svého umělce. České středohoří se zapsalo do srdce mnoha dalších lidí, kteří se sem rádi vracejí a těm, kteří již tu možnost nemají, zůstávají alespoň krásné vzpomínky.