Národní kulturní památka KLÁŠTER DOKSANY
autor Ing. Karel Šedivý, 2005
1. Výstavba klášterů v Čechách a na Moravě
Jako první byl založen benediktinský konvent u Sv. Jiří na Pražském hradě, jehož první abatyší se stala Přemyslovna Mlada. Ústav srovnatelný s obdobnými institucemi svázanými úzce s panovnickými dvory na bavorském, či saském území sloužil m.j. jako útočiště vdov a místo výchovy dívek z okolí knížete. Klášter u Sv. Jiří zůstal po dlouhých 170 let jediným ženským klášterem v Čechách.
Skutečný nástup monasticismu na českém území zaznamenalo založení mužského kláštera v Praze v Břevnově, u jehož založení stál Slavníkovec Vojtěch v létech 992 – 993. Dále následoval v r. 999 klášter na Ostrově u Davle založený knížetem Boleslavem II.. Další kláštery vznikaly jen pozvolna v nepříliš těsné vazbě na mocenská centra - Sázavský klášter, Opatovický na Hradecku, Postoloprtský na Žatecku. Tyto kláštery byly benediktinského řádu včetně slovanského kláštera na Sázavě.
Benediktini zůstávali v Čechách bez konkurence až do r.1140, kdy se olomoucký biskup Jindřich Zdík seznámil s kanovníky užívajícími řeholi sv. Augustina. Pro komunitu řeholních bratrů, kterou shromáždil, měl být zbudován klášter na pražském Strahově. Svůj záměr však změnil a s podporou knížete Vladislava II. se nakonec rozhodl věnovat novou fundaci premonstrátům. Řád Premonstrátů, řídící se stejnou řeholí jako Benediktini, byl založen ve Francii r. 1070 svatým Norbertem. Premonstráti byli v té době považováni za moderní řád a v Čexhách jim byly vystavěny kláštery v Doksanecch, na Želivi, v Louňovicích pod Blaníkem, v Teplé a v Chotěšově.
Historie kláštera v Doksanech
Ženská premonstránská kanonie v Doksanech vznikla v těsné souvislosti se založením mužského konventu téhož řádu v Praze na Strahově. Byl vysloven předpoklad, že následnost nebo dokonce současnost obou založení byla odvozena z příkladu mateřské kanonie ve Steifeldu.
Stejně jako v případě Strahova jsou zakladateli kláštera v Doksanech kníže Vladislav II. a jeho manželka Gertruda. Vladislav II. povolal první konvent premonstrátek z Dünwaldu v diecézi Kolín nad Rýnem. V polovině XII. století již konvent v Doksanech působil a po smrti Vladislavovy manželky kněžny Gertrudy, kníže poslal do doksanské kanonie dceru Anežku.
Položení základního kamene se uskutečnilo v r. 1144. V r.1185/86 bylo dokončeno obvodové zdivo lodi. Existenci chóru dokazuje záznam kronikáře Vincentia o uložení ostatků Jindřicha Břetislava do doksanské baziliky. Konventní budovy umístěny na jih od baziliky. Dokládá to existence portálu v západní zdi jižního ramene transeptu, kterým se vstupovalo do ambitu.
Následovaly škody za vlády Přemysla Otakara I. i ve zlých dobách po smrti Přemysla Otakara II. Budovy konventu byly opraveny až v letech 1300 - 1305. Další poničení následovalo poničení následovalo za husitské revoluce v r.1421. V r.1426 se několik řeholnic vrátilo, přesto v r. 1436 nařídil císař Zikmund zabrání několika statků, které byly majetkem kláštera. Teprve Ladislav Pohrobek povolil zpětné získání majetku, jiný panovník, Vladislav Jagellonský, dával opět majetek kláštera do zástavy.
Větší úpravy kostela a jeho znovuvysvěcení se uskutečnilo v r.1522, ale na dalších úpravách se pracovalo i v osmdesátých letech XVI. století. Během třicetileté války byl klášter několikrát vydrancován. V r. 1626 dostaly své statky, zastavené Vladislavem Jagellonským premonstrátky zpět. V zahradě nalezený kámen s letopočtem 1628 určuje dobu, v níž byl prodloužen a nově zaklenut presbytář.
V r. 1630 papež Urban III. povoluje doksanským proboštům nosit mitru. Doksanští probošti byli od r.1628 členy českého sněmu a od r.1738 měli titul opata. V r. 1667 byla dokončena budova jižně od kostela – má půdorys L. Největší zásluhu o nový rozkvět v této době má probošt Josef Míka (1669 – 1733). Ten nechal upravit klášterní chrám do dnešní podoby a opatřil velkou část jeho výzdoby. Rovněž dal přestavět nynější hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla, nechal postavit provisoriát a mimo jiné sepsal i dějiny kláštera.
Klášter opět utrpěl za pruských válek a r. 1778 byl dokonce poškozen dělostřelbou. Nemovitosti patřící klášteru byly po jeho zrušení v r. 1782 odevzdány do správy náboženského fondu. Prelatury a konventu bylo využito jako vojenské nemocnice, později jako kasáren. Klášterní chrám Narození Panny Marie se stal farním kostelem. V létech 1790 – 1798 měla panství v nájmu od náboženského fondu kněžna Terezie Poniatowská, rozená Kinská. Prelaturu upravila jako panské sídlo a při východním okraji obce postavila zámeček Terespol.
Roku 1799 koupil panství vídeňský obchodní dům Ochs Geymüller, který je r.1804 prodal bohatému pražskému měšťanu Janu Antonínu Lexovi, od r. 1799 šlechtici, jehož rodu, zvanému z Ährenthalu, patřilo panství do r.1945.
Stavební popis a vývoj kláštera v Doksanech, umělecká výzdoba
Více než sedmset let historie se odráží i v současném vzezření kláštera. Výslednou podobu nejvíce formovala barokní úprava, která následovala po Třicetileté válce, kdy bylo téměř vše, kromě chrámu zničeno.
Areál kláštera je rozlehlý, má zhruba čtvercovou podobu. Zahrnuje vlastní klášter a přináležející budovy hospodářského příslušenství. Do památkového objektu se vstupuje od východu, z hlavní silnice, úhlednou budovou hlavní brány. Tato stavba z r.1697 je připisována Silvestru Carloeneovi, který před tím vedl stavby na Strahově. Stavba je patrovou budovou z kvádrů s konkávně proláklým středem a konvexně vysazenými nárožími a s bohatou reliefní plastikou, znaky doksanského probošta, sochami Panny Marie, sv. Augustina a sv. Norberta. Tato budova vykazuje již prvky dynamického baroku. Na vrcholu brány je latinský nápis z Fortunátova mariánského hymnu, prosba za ochranu proti nepříteli, moru a hladu. Před bránou k jihovýchodu stojí jednopatrová budova s mansardovou střechou z r.1722, původně bednářská dílna pivovaru, později fara.
K jihu od hlavní brány jsou budovy náležející k pivovaru, dále pekárna a při jižní straně nádvoří drobnější stavby: mlýn, prádelna a obytné budovy k těmto náležící k těmto stavbám.V zahradě při rameni Ohře skleník a zahradní domek.
Severně od brány jsou dosud stojící barokní budovy kdysi s byty vrátného, ředitele panství (po zrušení kláštera) a dále k severu již v uzavření hospodářského dvora s bytem šafáře. Odtud na sever je veliká budova sýpky s mansardovou střechou, pod ní stáje pro krávy a konírna. Severní stranu uzavírají budovy hospodářského charakteru novějšího provedení..
Po vstupu hlavní bránou spatříme především barokní morový sloup z roku 1684, na jehož korintském sloupu je socha Panny Marie a dole sochy sv. Šebestiana, sv. Augustina, sv. Rocha a sv. Norberta. Sousoší je raně barokní práce neznámého autora, jeden z četných morových sloupů postavených po morové epidemii z r.1680.
Při severní straně nádvoří je menší, na západě těsně k prelatuře přiléhající barokní jednopatrová budova někdejšího provisoriátu (hospodářské správy kláštera). Devíti-okenní osy mají pravoúhlá okna, v přízemí zamřížovaná a prostě orámovaná, v patře nadokenní výzdobu štukovou s kartušemi a festony. Úzký trojúhelníkový štít má štukovou výzdobu, na vrcholu sochu sv. Josefa, po stranách vázy na plných atikových nástavcích. Budova, která dodnes působí ladným dojmem, je dílem litoměřického stavitele Octaviana Broggia. Sloužívala po zrušení kláštera hospodářské správě panství, později jako byty pro úředníky, nyní je v budově farní úřad..
Západní stranu prvního nádvoří tvoří velká dvoupatrová budova prelatury, tj. obydlí probošta, po zrušení kláštera obydlí vlastníka, nebo nájemce panství. Byla dostavěna r.1692, jak označují letopočty nad oběma průjezdy. Letopočty jsou označeny korunovanými písmeny „L“,na památku Ludvíka Jagellonského,který dal doksanskému proboštu právo užívaní znaku s pečetí „L“. Budova má starší jádro - byla postavena v letech 1594 až1600. Západní průčelí prelatury má v přízemí arkády, které byly v prvním patře zazděny. Rohový sál v druhém patře na jižním konci budovy má v rokokovém štukovém nástropním zrcadle rokokovou malbu. V jiné místnosti ve II. patře je velmi hodnotná pozdně barokní nástropní freska „Klanění pastýřů“ od Fr. Palka z doby po r.1754. František Xaver Palko (1724 – 1767) navazoval na benátské mistry Piazettu a Ricciho, představuje u nás přechod mezi barokem a rokokem.
Po zrušení kláštera s užíváním prelatury jako vojenské nemocnice sloužila tato budova jako zámek Ährenthalů, kteří ji opatřili zámeckým mobiliářem a občas v ní sídlili.
Do druhého nádvoří vstupujeme oběma průjezdy v prelatuře. Je daleko menší, než nádvoří první. Celou jeho východní stranu tvoří prelatura, celou severní stranu klášterní chrám. Jižní stranu tvoří krátké křídlo prelatury a budova refektáře, západní stranu pak konvent a ochoz. Barokní mariánské sousoší z roku 1744, bylo postaveno k šestisté oslavě trvání kláštera. Zakladatelka kláštera, kněžna Gertruda je tu, podobně jako na velkém Redelmayaerově obraze v refektáři buď z neznalosti, nebo omylem označena jako česká královna, ač byla manželkou knížete. Dále je na druhém nádvoří ještě barokní kašna.
Jednopatrová budova refektáře (klášterní jídelny) je na východní straně spojena s prelaturou, na straně severní s konventem. Budova je pozdně barokní, z doby po r.1750, její sál je vyzdoben řadou freskových maleb: západní stranu pokrývá velký obraz „Založení doksanského kláštera,“ kde je zobrazena zakladatelka, kněžna Gertruda, se slovy: “Es kann Dog seyn!“, jimiž má být vysvětlen název místa. Obraz byl namalován Josefem Redelmayerem (1728-1788) kolem R.1755. Na stropě refektáře je namalována „Hostina u Josefa Egyptského,“ k němuž jsou přivedeni jeho bratři, velmi hodnotná práce Fr. Palka. Na stěnách jsou portréty mužů , kteří se zasloužili o rozvoj kláštera v Doksanech. Jejich autorem byl před r.1760 patrně FR. X. Palko.
Český kníže, později český král Vladislav II.
Český král Ladislav Jagellonský
Herebaldus – první probošt kláštera
Kryšpín Fuk z Hradiště, doksanský probošt
Břetislav Jindřich, Přemyslovec, český kníže a pražský biskup, který je v doksanském chrámu na neznámém místě pochován
Přemysl Otakar II., který potvrdil privilegia kláštera.
Konventní budova na druhém nádvoří má monumentální průčelí z pískovcových neomítnutých kvádrů. První patro mělo z pěti oken dvě zazděná, nyní otevřená. Druhé patro má jen slepé okenní výklenky, ve třech středních jsou sochy patronů zdejšího kláštera, klášterní a proboštův znak, jako na hlavní bráně, patrně i od stejného architekta. Za tímto průčelím, jehož druhé patro je dekorativním bez zadní stavby, se rozprostírá k západu a pak ještě k severu konvent z konce XVII. století, směrem k parku jednopatrový o 25 okenních osách, z nichž 7 prostředních tvoří rizalit. Má architekturu mnohem jednodušší, než honosné průčelí.
Konvent na severu se zalamuje dalším křídlem, ohraničujícím zčásti čtvrtý dvůr. V tomto křídle byla klášterní budova a místnost určená ke skladu ovoce. V konventu byl uložen také archiv a byla zde také lékárna.
Na západní straně druhého nádvoří je mezi konventním průčelím z r.1697 a kostelem budova, zdánlivě jednopatrová, která má však místnosti jenom v přízemí, vršek je pouhou zdí s dvěma průjezdy do třetího, zcela malého nádvoří, skládajícího se pouze z hospodářských a obytných budov.
Při jižní straně prelatury a budovy refektáře byla v XVIII. století založena nepříliš velká okrasná barokní zahrada s drobnou kašnou uprostřed. Západní stranu této kdysi okrasné zahrady uzavírá barokní lodžie (sala terena) z r. 1756. Lodžie je k východu otevřena pěti oblouky, má plackové klenby a byla celá vymalována freskovými malbami, které jsou zachovány jen zčásti. Na můstek kolem tekoucího ramene Ohře vedou mřížové kované dveře s letopočtem 1759 a podobné dveře jsou na schůdkách v balustrádě, oboje jsou vzácná rokoková práce.
Klášterní chrám, jeho stavební popis, vývoj a umělecká výzdoba
Celou stranu druhého nádvoří ještě přesahuje jak na východ tak i na západ klášterní chrám Narození Panny Marie. Výjimečná, konventní bazilika, dochovaná v převážné míře v podobě ze XII. století.
Baziliku navrhoval patrně cizí architekt – stavitel, který snad předtím pracoval v Rakousku (motiv použitých slepých arkád je stejně aplikován v dómu v Gurku). Odtud jej zřejmě povolala manželka Vladislava II., kněžna Gertruda, původem Rakušanka.
Dne 19. září 1145 vysvětil olomoucký biskup Jindřich Zdík ještě nedokončenou stavbu. Nový, v podstatě nynější chrám byl dostavěn až na sklonku XII. století, pravděpodobně přičiněním pražského biskupa a českého knížete Břetislava Jindřicha (+1187).
Impozantní stavba románského slohu, jedna z nejvýznamnějších a nejnáročnějších, nedospěla podle původního plánu až k dvojvěžovému průčelí. Její západní část byla dílem dalších dvou úprav. Navzdory barokní úpravě odborníci zjistili, že se západní část liší svou výtvarnou povahou od východní - v té byly zjištěny italizující prvky. Zejména pět původních apsid chrámu připomíná katedrálu v Parmě, lombardské je i členění apsid na stěnách presbytáře vysokými arkádami na lizénách (slepými arkádami). Gotika se chrámu nedotkla, teprve snad v létech 1710 – 1729, za probošta Josefa Miky došlo k jeho velké barokní úpravě, ale i k jeho velkolepé výzdobě. Klášterní chrám Narození Panny Marie v Doksanech je původně románská bazilika - trojlodní kostel, jehož střední loď převyšuje obě lodi postranní, s rozsáhlou kryptou, v západním průčelí s dvěma věžemi, velkou příčnou lodí a dlouhým kněžištěm. Velkou roli uvnitř stavby hraje originální plastika, sloupy a polosloupky pod kůrem premonstrátek. Modelace ornamentů s jemnými výstupky na hlavicích sloupů počítala s kontrasty světla a stínu. Světla se využívalo jako prostorového elementu v prostoru interiéru baziliky. Proudilo nejen okny do lodí, ale i zřejmě do prostoru křížení hlavní a příčné lodi. Světlo těsněji spojilo prostorové jednotky.
Mezi příčnou lodí a kněžištěm jsou po obou stranách kaple, na severu čtvercového, na jihu obdélníkového půdorysu. Nad středem kostela je vysoká barokní kopule, k východnímu konci kněžiště přiléhá značně vysoká barokní věž, s jejíž stavbou bylo započato r.1718.
Z původní románské stavby z XII. století se zachovala krypta a jádro hlavního zdiva chrámu, v severní věži až takřka do celé výše, v jižní věži do prvního patra a dále zdivo v podélné části, v severní čtvercové, v jižní obdélníkové kapli a v hlavní zdi v kněžišti. Na severní straně chrámu se zachovalo torzo zazděného původního románského portálu s ornamentem akantovým. Tomuto portálu odpovídal shodný, nebo podobný portál na jižní straně chrámu, západně od dnešního vchodu do kostela. Z barokní přestavby pochází zdivo vršků obou západních věží, hlavní klenby, kopule a celá východní věž, postavená na místě původní románské apsidy kněžiště. Barokní je vchod na jižní straně, nad nímž je kartuš a postranní voluty s andílky. Nad portálem je oválné okno a nad ním socha Panny Marie na zeměkouli, ovinuté hadem. Dveře mají letopočet 1720.
Krypta pod západní částí je jedním z nejpůsobivějších míst celého památkového areálu. Přes úpravu architekta Achille Wolfa (1834 – 1891) z r.1889 se tu ocitáme v románském prostředí XII. – XIII. století. V r. 1889 byl zazděn vchod do krypty a otevřen nový, dnešní, na jižní straně. Celek však dodnes dokládá vysokou úroveň románského stavitelství a kamenictví v tehdejších Čechách.
Krypta se skládá ze dvou prostorů: z menší, pod jižní věží a jižní lodí – rozměry cca 8 m x 5 m a z většího prostoru pod střední a severní lodí – rozměry cca 16 m x 13 m. Zeď mezi oběma prostory nese na svém západním konci roh jižní věže. Obdobně nese silný sloup vnitřní roh věže severní. Oba prostory krypty byly od sebe odděleny. Klenba menší spočívá na jednom sloupu, klenbu větší nese řada sloupů a polosloupů a pilastrů. Podlaha krypty je o 1,3 m níže, než podlaha kostela, výška krypty je 3,5 až 4,6 m. Výzdoba sloupů a polosloupů, které se od sebe původně lišily, je velmi rozmanitá, s ornamentikou rostlinnou i živočišnou a s hlavami řeholních sester.
Rozmanitost ve výzdobě, nepravidelnost půdorysu a rozdíly ve výšce, různost sloupů činí doksanskou kryptu pozoruhodným dokladem našeho románského stavitelství. Nadto umístění tohoto prostoru v chrámu skýtá otázku: jakou měla krypta v doksanském chrámu funkci? Název krypta je vžit a užívá se ve většině literatury. Ale podle nových názorů to krypta v pravém slova smyslu nebyla, neboť krypty se stavěly pod kněžištěm a pohřbívalo se v nich. V doksanské kryptě tomu tak až do r.1889 nebylo.
Dispozice chrámu a jeho interiéru byla barokizací zčásti změněna. Postranní lodi byly přepaženy a vznikly tím samostatné kaple. Na jižní straně kaple sv. Kandida, na severní straně kaple sv. Jana Nepomuckého, kněžiště dostaly místo apsidy zakončení rovné, byly vytvořeny nové klenby (mimo poboční lodě) a nad křížením lodi střední a příčné byla postavena vznosná kopule.
Chrám je 60 m dlouhý, jeho kruchta 17 m dlouhá, kněžiště je 21 m dlouhé a široké 8 m. Výška hlavní a příčné lodi je 13 m, postranních lodí něco přes 6m. Klenba hlavní lodi je valená, klenba příčné lodi se skládá z konchy a české klenby. Po obou stranách kněžiště jsou balkonové oratoře. Obě východní čtverhranné kaple, v hlavním zdivu románské, nesou báně osvětlené lucernami, ve výši patra jsou na třech stranách balkónové empory.
Vnitřek chrámu byl v XVIII. století vyzdoben barokním uměním většinou vysoké úrovně. Jméno architekta barokizace chrámu není známo. Byl uváděn slavný Ignác Dienzenhofer (1689 – 1751), ale dnes se má za to, že to byl Tomáš Hafenecker (1678 – 1730).
Podle pamětní listiny probošta Josefa Miky byl Tomáš Hafenecker budovatelem kopule, polírem stavby Benedikt Lang, vedoucím tesařských prací Rupert Eschenberger, kamenických prací Matěj Marx. Bohatá štuková dekorace s rostlinnými motivy je dílo Rocha Bayera, který tu pracoval kolem roku 1720 – letopočet na vítězném oblouku.
Do chrámu se dnes vstupuje ze severního průjezdu bývalé prelatury. Po pravé straně v prosté sakristii je barokní freska sv. Norberta od Jana Hiebla (1681 – 1755) z roku 1732. Ve vlastním chrámu je křížení hlavní příčné lodi završeno vznosnou kopulí, jejíž tambur (nosný válec) je prolomen osmi okny.
Malba v kopuli je rovněž signována Janem Hieblem z r. 1722 „představující nebe s biblickými osobami. Apsidy příčné lodi jsou završeny konchami (polokulovitý klenební útvar) a obě její ramena českou klenbou, do níž Hiebl namaloval perspektivně kopule.
Při vstupu do příčné lodi jsou na podlaze dva sochařské výtvory z doby románské - hlavy lva a patrně dvě postavy z náhrobního kamene, nalezené při zemních pracích, pocházející z doby cca 1220 –1230. V jižní apsidě je pozdně barokní oltář sv. Norberta z roku 1777, práce pražského řezbáře a sochaře Františka Lauermanna (1714 – 1778). Obraz na oltáři je dílem vynikajícího malíře vrcholného baroka, Jana Kryštofa Lišky, žáka Wilmannova, spojujícího jeho umění s uměním italským. Nad ním pozdější obraz sv. Mikuláše a oltář ještě zdobí zlacené sochy sv. Kateřiny Alexandrijské a sv. Barbory. Na východní straně jižní části příčné lodi je v štukové kartuši znak konventu a po jeho stranách sochy sv. Augustina vlevo a sv. Norberta vpravo.
Dále pak na západní části příčné lodi je z roku 1729 epitaf českého knížete a pražského biskupa Břetislava Jindřicha a v této jižní části příčné lodi jsou dvě barokní zpovědnice, z doby probošta Miky, s umělecky hodnotnou postavou sv. Maří Magdaleny.
Dílem F.R. Lauermanna jsou pozdně barokní oltář sv. Josefa s obrazem „Sen sv. Josefa“ od malíře Ludvíka Kohla (1746 –1821), oltář sv. Vavřince v severní části příčné lodi, rovněž s obrazem Ludvíka Kohla „Upálení sv. Vavřince“. V severní apsidě příčné lodi je pozdně barokní oltář sv. Augustina - rovněž od Fr. Lauermanna s obrazem sv. Augustina od Kryštofa Lišky a obraz sv. Vojtěcha od Petra Brandla. Po stranách oltáře jsou sochy sv. Markéty a sv.Ludmily. V severní části jsou též dřevěné barokní zpovědnice a naproti oltáře sv. Vavřince je dřevěná kazatelna, bohatě pokrytá řezbami, vzácná barokní práce. Zakladatelka kláštera – kněžna Gertruda - má na západní stěně lodi epitaf a rovněž probošt Josef Mika, mající velkou zásluhu na rozvoji kláštera, má na východní stěně a poblíž oltáře na dveřích monogram.
Na východní straně presbyteria je hlavní oltář - vynikající dílo pražského barokního sochaře Františka Preisse (1660 –1712). Hlavní oltář v Doksanech je mohutná portálová architektura virtuózního provedení, jejíž kostru tvoří čtyři mohutné korintské sloupy. Oltář byl zhotoven roku 1703 a je vyzdoben velikými dřevěnými, bíle lakovanými Preissovými sochami českých světců, andělů a sv. Trojice. Obraz na hlavním oltáři je přes 4 m vysoký a 2,5m široký, představuje Narození Panny Marie a je signovaným dílem Petra Brandla. Oválný Mariánský obraz rovněž. Bohatě vyřezávané barokní chórové lavice v kněžišti mají téměř skrytý letopočet z r.1723.
Nástropní obrazy se symbolikou výkladu bible a závěsné obrazy, ilustrující cyklus ze života sv. Norberta se přičítají Janu Hieblovi. Kostelní lavice v hlavní lodi jsou z dubového dřeva a jsou datovány letopočtem 1716.
K jižní straně kněžiště přiléhá obdélníková kaple s polychromovanou plastikou Madony s dítětem. Tato hodnotná práce z XV. století sem byla přenesena ze zdejšího hřbitovního kostela sv. Petra a Pavla. Na kopuli je barokní malba sv. Jukundy.
K severní straně kněžiště přiléhá čtvercová kaple sv. Jukundy, v jejíž apsidě je skříň a v ní křeslo se sedící světicí. Na kopuli rovněž barokní malba - oslava sv. Jukundy. Po obou stranách hlavní lodě jsou další kaple, vzniklé přepažením původních postranních lodí. Na severní straně je to kaple sv. Jana Nepomuckého s nástropní malbou tohoto světce. Je zde též vznosná socha Madony od neznámého autora. Na straně jižní je kaple sv. Kandida. Poblíž jejího vchodu je v hlavní lodi odhalena část mohutného pilíře románské stavby.
Doksanská kruchta, neboli tribuna, je znamenité a jedinečné dílo. Je románského původu a byla od kostela pravděpodobně uzavřena prolamovanou zdí. Přístupná byla od západu z konventu, schodišti z vedlejších chrámových lodí, též schodištěm z krypty. Pozoruhodné jsou dvě řady vyřezávaných sedadel z dvacátých let XVIII. století. Na kruchtě byly barokní varhany z r. 1732 – nyní v Národním muzeu české hudby v Praze na Malé Straně. Nahradily je nové varhany z r. 1929.
Současnost
Po skončení II. světové války doksanské panství připadlo Státnímu statku v Roudnici nad Labem. Budovy doksanského památkového objektu se dostaly do správy tohoto statku a do jeho užívání. Klášterní chrám a farní úřad zůstaly majetkem církve.
Po r. 1989 zůstaly nemovitosti po Státním statku ve správě Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem – zejména někdejší konvent a prelatura. Přiléhající budovy k bazilice po renovaci s částí konventu na východní straně od baziliky s přiléhající zahradou se staly opět klášterem premonstrátek.
V budovách ve správě Krajského střediska památkového ústavu – většinou zdevastovaných - se pracuje s cílem obnovit a zpřístupnit krásu a historickou památku. Byla by škoda nevyužít v souvislosti se sousedstvím klenotu, klášterní baziliky, prostoru v historických budovách k instalaci historických památek, nebo jako galerií s uměleckou tematikou.
Závěr a poděkování
Lidem, kteří projevují svojí snahu a zájem o renovaci a propagaci této národní kulturní památky nezbývá, než vzdát dík a popřát mnoho úspěchů. Já osobně při zpracování této seminární práce bych chtěl poděkovat paní Marcele Joskové za poskytnutí informací, prohlídku i popis areálu a popis současného stavu přístupné části. Za poskytnutí informací o obnově klášterního života premonstrátek v Doksanech s informacemi o možnostech svolení k fotografování interiéru baziliky děkuji důstojnému pánu Markovi z farního úřadu kláštera.
Použitá literatura
- Dějiny českého výtvarného umění od počátku do konce středověku 1-2, Praha 1984
- Encyklopedie umění středověku, Praha 1969
- Hobzek, J.: Kulturní památka Doksany, Ústí n. L. 1983
- Merhautová, A. - Třeštík, D.: Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1983
- Vlček, P. - Sommer, P. - Foltýn, D.: Encyklopedie Českých klášterů, Praha 1997
