Krajina, kde České středohoří přechází do dolního Poohří, mne letos velmi zaujala, je to krajina otevřená a přívětivá, se spoustou zajímavých míst, výhledů a památek. Je pondělí 12.9.11 a já se znovu nacházím v městysi Peruc, tentokrát mám odsud namířeno na opačnou stranu, než v červnu. Chci navštívit městys Slavětín, podívat se mimo jiné i na menhir, lidově zvaný Baba, který se nachází poblíž městečka. Psí kamarádka samozřejmě nesmí na žádné výpravě chybět.

Od malého parkoviště, na kterém nechávám auto již poněkolikáté, červená značka nevede, musím se k ní dopátrat po modré až k místnímu nákupnímu středisku, kde konečně nalézám turistický rozcestník. Do Slavětína je to odsud 6,5 km. Projdeme mezi posledními peruckými domy, dál pak širokou cestou přes lesopark s lavičkami, dosud mokrými od nočního deště. Vede tudy i naučná stezka, jejíž část jsem prošla při minulé návštěvě, dnes tedy uvidím několik dalších zastavení. Podél cesty na sebe upozorní žlutými květy jestřábník zední, o něco dál přicházíme na zarůstající paseku, mezi stromy zahlédnu pár kopců, kolem cesty chrpu latnatou, vikev ptačí, řebříček obecný a další rostliny. Po krátkém sestupu procházíme malou osadou Débeř. V místech, kde se cesta stáčí ostře doleva, je malý rybníček a za ním krásný, barokní mlýn ze 17. století. Před stavením se tyčí zajímavý vodní přívod, betonovým rámem je vedeno potrubí, kterým, zřejmě samospádem, přitéká voda do malé nádržky, zabudované v rámu, otvorem na jejím dně pak odtéká do rybníčku. Měly by tu někde být prameny Débeřského potoka. Potkávám paní s košíkem černých bezinek, zašla se sem napít, když se zmíním o mlýnském stavení, jen si povzdychne, že chátrá, koupili ho prý nějací Pražáci a moc se o údržbu nestarají. Vysoká tráva a zanedbané okolí jí dávají za pravdu.

Cesta se stáčí pro změnu doprava přes opukovou stráň, na které by se mohly nacházet zajímavé rostliny, kdyby nebyla pokrytá změtí náletových křovin. Na volných místech podél cesty přece jen nějaké květy spatřím, patří převážně šalvěji přeslenité. Když vystoupáme mírným svahem z údolí nahoru, přicházíme k dalšímu domu, před ním je turistická orientace a tabule naučné stezky. Zabývá se historií osady a mlýna. Ještě výš míjíme opuštěný, chátrající, starobylý velký statek se zborcenými čelními zdmi. Krátké nahlédnutí, fotka a jdeme dál. Po obou stranách cesty, lemované alejí ovocných stromů, se rozkládají ohromné lány, na pravém pojíždí traktor. Na zemi se povalují spousty jablek a slív, žlutých i tmavých. U lesa se cesta rozchází na obě strany, vpravo ústí na silnici, doleva míří spolu s červ. značkou přes Bytinský les do Slavětína. Tenhle les mi není příliš sympatický, občas zaslechnu podivný dupot a šramot, nikoho a nic ale není vidět. Přejdeme přes paseku s posedem a marulkou klinopádem, procházíme úsekem mohutných buků, silné protisvětlo ještě zvýraznilo jejich krásu. U cesty vykukují oranžové hlavičky klouzků. Z lesa se vynoří paní s taškou plnou hub a kráčí stejným směrem, jako my. Ještě kolem pískovcové skály s bývalým lomem a malou jeskyňkou a už jsme z lesa venku.

Před námi je městečko Slavětín s pozadím lounských kopců, Oblíku, Srdova, Brníku, Rané, Velkého vrchu a dalších. V krátkém ořechovém stromořadí si sesbírám pár hrstí spadaných ořechů, od vodárny se pokochám pěkným výhledem na Házmburk po pravé straně, nalevo vidím Chlumčanské vrchy a Louny. Přejdeme přes Slavětín, na jeho konci odbočuje ze silnice široká polní cesta, při které, jak vím, se nachází menhir. Několik metrů za touto odbočkou stojí u silnice raně barokní kaple Navštívení p. Marie z r.1677, zajdu k ní, zaznamenám vytlučená okna a poházené odpadky opodál a raději se vracím, je to smutný pohled. Vykročíme polní cestou k menhiru. Hned po pár krocích spatřím zbrusu nový kříž, postavený na zděném podstavci, nedaleko něho je rovněž nová, široká lavička. Je čas na oběd a lavička je proto vítána. Pokračujeme potom dál, po levé ruce pole s kukuřicí, po mokrém létě vyrostlou do značné výšky. Mezi polem a cestou se táhne špalír doprovodných rostlin, úctyhodná přehlídka rozmanitých druhů plevele, durman obecný, blín černý, lilek černý, slez planý, lebeda lesklá, merlík bílý, plazivý posed bílý, laskavec ohnutý, knotovka bílá aj.

Z dálky působí menhir dojmem, že pod nízkou lípou někdo stojí. Vztyčený kámen je 1,9 m vysoký, lidově zvaný Baba. Jsou od něho pěkné výhledy, jenomže narušené přerostlou kukuřicí, popojdeme tedy dál, až k jednokolejné trati, jestli to odsud nebude lepší. Bohužel není, jsme poměrně nízko a kopce jsou zčásti zakryté vysokými stromy. Na opačné straně, než je kukuřice, se zaleskne hladina rybníka, později se dozvím,že jsou tu tři, jeden navazuje na druhý vždy malým jezem, slouží jako odchovné, na stromech jsou cedulky Rybolov zakázán. Po poli se pomalu pohybuje volavka popelavá, ale než stačím vytáhnout foťák, vzlétne a zmizí mezi stromy. Vracíme se ke kameni, vytáhnu mapu, abych našla jinou cestu zpět, nechce se mi přes nepříjemný les. Blíží se k nám další paní s košíkem, ze kterého vystrkuje hlavičku štěně jorkšíra. Mám dnes na informátory štěstí a tahle paní je ze všech nejlepší, úplná encyklopedie, pamatuje si i letopočty. Vypráví o novém kříži na začátku cesty, jedná se o repliku kříže, který byl kdysi vsazen do vršku menhiru a v r. 1976 zničen vandaly. Aby se zabránilo opětovnému poškození kamene, je nový kříž postavený na jiném místě, výhledově se počítá s vysazením lípy. Zeptám se na Chlumčanské vrchy, nikdy jsem na nich nebyla a připadají mi zajímavé. Dozvím se, že tam býval vojenský prostor, využívaný dodnes pro cvičení s tanky, je tam tankodrom. Hovor se stočí i na její práci v nedaleké farmě, která je návštěvníkům přístupná, mohou se tam ubytovat a podívat mimo jiné i na pštrosy a lamy.

Po rozloučení se vracím zpátky, chci si ten krásný Slavětín alespoň zběžně prohlédnout. Zajdu se podívat na bustu básníka Konstantina Biebla, umístěnou na jeho rodném domě, před domem je vysazen památný dřezovec trojtrnný. Představovala jsem si ho mohutnější. Potom na náměstí s radnicí a kostelem sv. Jakuba Většího s přilehlým hřbitovem. Kostel, původně románský z poč. 13. století, byl ve 14. století goticky přestavěn. Zrestaurované gotické nástěnné malby mohou dnešním divákům přiblížit výzdobu kostelů v době panování krále Václava IV.

Je nejvyšší čas na zpáteční cestu, část urazíme po silnici, odkud jsou nádherné, panoramatické výhledy. Zahneme pak na polní cestu a za chvilku již chvátáme známou, ovocnou alejí k débeřskému mlýnu, je právě výborné světlo na pár dalších fotek. Když procházíme lesoparkem do Peruce, všimnu si žaludů různých barev, velikostí i tvarů, napadaných na cestu. Několika malebnými uličkami a kolem místního kina se dostaneme na naše malé parkoviště k autu. Byl to hezký den, nezbývá než doufat, že nebyl poslední a že nám počasí dopřeje ještě pár dalších pěkných výprav.

Zdena Vojtíšková