Dá se poděkovat středohoří?
Dá se poděkovat kopcům, stráním a údolím, lesům, loukám a kytičkám?
Moji předkové sem přišli z různých míst středních Čech za vyšším výdělkem a v německém prostředí se svou pracovitostí prosadili, získali si uznání, našli si zde české i německé partnery a trvale se usadili.
Rodiče se již narodili v Teplicích a jejich vztah byl již vztahem k rodné krajině, tím více spjat s Teplicemi, s Krušnými horami a středohořím jsem já, narozen v Teplicích těsně před obsazením pohraničí Němci. Nucené vyhnání do Roudnice jenom posílilo moje sepětí s touto krajinou.
Když jsme s rodiči z Roudnice chodili na Říp, táta nám z vyhlídky ukazoval, že tam na severu jsou dvoje hory, středohoří a Krušné hory a mezi nimi je údolí a v něm leží jeho, maminky, bratra i moje rodné město Teplice.
To ještě nevěděl, zdali se někdy do Teplic vrátíme.
Občas tam jezdil, zůstala tam část našeho příbuzenstva, bratr maminky a bratr táty měli německé manželky, sestra maminky německého manžela, smíšená manželství byla až do nástupu Hitlera normální.
Do Teplic jsme se vrátili po válce při první příležitosti, po obdržení povolení k návratu do domovské obce na základě potvrzení o bezúhonnosti za dobu protektorátu, ne jako Revoluční gardy, přezdívané „rabovací gardy“ s cílem se obohatit, ale žít zde „na rodné hroudě“.
Opravdu rodnou hroudou se nám stala zahrada na úpatí středohoří v Lelově, ta nám dávala brambory, zeleninu, ovoce, okolí pak lesní plody, byliny a listí i květy na čaje.
Pro nás, děti byla nejhezčí stráň nad zahradou, na ní a v lese jsme poznávaly petrklíče, sasanky, podléšky, nádherné pestrobarevné housenky s rohem lyšaje. Byla to naše krajina našeho nejkrásnějšího dětství.
Ze stráně na lesní cestě k Černčicím, kam jsme chodili s rodiči na procházky, jsem viděl po prvé Milešovku a vyfotografoval ji bakelitovým fotoaparátem Pionýr a dodnes uchovávám její fotografii 3x3 cm, kterou jsme sami s bratrem v naší černé komoře, v zatemnělé kuchyni vyvolali.
V dospělosti mě moje profese zavedla na delší dobu do Prahy, ale po Sametové revoluci mě již hlavní město neudrželo, i mě „svoboda“ přinesla velkou změnu, návrat za druhou manželkou do rodného kraje. O mém sepětí se středohořím hovoří od té doby do dneška přes 700 výstupů na jeho 220 známých i méně známých kopců, převážně na levé straně Labe, včetně přes 130 letních i zimních výstupů na Milešovku.
Bohužel se naše děti za lepším uplatněním a výdělky přestěhovaly do Prahy, jako hodně dětí z pohraničí, jiné do ciziny, tam si našly partnery, takže všechna naše vnoučata už jsou narozena v Praze a do Teplic už jezdí jen na návštěvu nebo „na venkov“ na prázdniny.
Poděkovat středohoří tedy zůstává mně, je to možné, chci a musím Českému středohoří poděkovat.
Děkuji Ti Středohoří, za krásné pohledy na Tvé panorama a kopce z okolí, ze severu z Hněvína, z Krušných hor, se západu z Čechovy vyhlídky u Peruci, z Červeného vrchu, z jihu ze Řípu, za „video“ při příjezdu po vyhlášené pětapadesátce od Prahy, za krásné výhledy s Tvých vrcholů a vyhlídek, za ticho na vrcholech, lesních stezkách i na cestách kudy nikdo nechodí, za houby a lesní plody, za jarní bledulky, sasanky a podléšky, petrklíče i za královnu zlatohlávka, hlaváčky na Lounských kopcích, tařici na skalách, za otakárky na vrcholech, za posilující dotek rozpraskaných kmenů starých dubů a hladkých buků, za vzrušující setkání s divočáky, pohledy na srnky, lišky i liščata, za chvíle v úkrytu před lijáky, za chlad v lese v horkých letních dnech, i za kouzlo zimních výstupů na vrcholy ve sněhu i za prosté procházky po zasněžené Doubravce.
Děkuji Ti za příležitost, kterou dáváš mě i všem lidem k návratu k přírodě.
Děkuji Ti za nezachytitelné a nevyslovitelné občasné chvilkové i několika minutové pocity štěstí a splynutí s přírodou o samotě, s blízkými, ve společnosti kamarádů a přátel nebo turistů, v současné uspěchané době stále vzácnější.
Děkuji Ti Středohoří.
Ladislav Buka
