Téměř celý měsíc nás trápila inverze, dýchat se pomalu ani nedalo, tmavé, přišedlé dny, člověk se lehce propadá do těžkých myšlenek. Sobotou 26.11. se ráz počasí mění, je sice větrno, ale na tuto roční dobu poměrně teplo, tak rychle na výlet.

Zaparkujeme v Dubanech, železniční trať spojující malebná místa Českého středohoří máme zpočátku po pravé ruce, posléze jí překročíme. Jak často jsem dříve osobáčkem jezdila z Lovosic a pak zase zpět. Den se vybírá do teplých barev a odstínů, nepříjemný je pouze velký vítr, díky němu však vidíme i ty vzdálené oblé kopce lounského středohoří.

Letos na jaře jsme s kamarádkou obdivovaly rozkvetlé bledule a jiné květiny v lužním lese Šebín, viděly jsme přes Ohři jakýsi kopeček jménem Rohatec, netušila jsem, že na podzim se k němu vrátíme.

Rohatec, vybavují se mi všelijaké myšlenky, a je třeba si ho pěkně projít úplně celý nahoru a dolů, vlastně několikrát. Nedokáži posoudit, zda rozeklanost, opravdu místy skoro jako rohy, dnes již zakulacené, zda je to dílo přírody nebo člověka. Samozřejmě jde o bývalý lom, čas už hodně zapracoval. Z vrcholu je nádherný pohled na Hazmburk, fotíme stále totéž, ostrost není nejlepší a v koutku duše doufáme, že nějaká fotka bude pěkná. Protože Rohatec patří do tzv. Křesínských kopců, kde rostou vzácné a chráněné rostlinné druhy, tak již plánujeme cestu na příští jaro.

Jdeme dále přes Vrchu na Senec. Neuvěřitelné jsou kameny na poli, nerozumím jim, jako by je někdo poházel, různé barvy, tvary. Nevydržím to a jeden kámen uložím do batohu, doma ho umyji a připadá mi, že má vrcholky a dolíky jako Rohatec. Polní cesta je krásná, suchá, na jedné straně jsou pole osetá ozimou řepkou olejkou, jejíž barva se tak pěkně vyjímá na fotografiích z výšky, údajně je to krajinotvorný prvek, kdysi jsem ho ani neznala. Vpravo od cesty je pole s nádhernou černozemí, skoro plastické, po zorání vykukují zbytky kukuřice, téměř grafický námět.

Bývalý lom Jiřetín, to je pro mne novinka, znám spíše Jiřetín obklopený horami. Před námi je Hazmburk různě nasvícený mihotavým podzimním sluníčkem, tentokráte to není náš cíl. Lom se nakonec využíval jako skládka městského odpadu. Nevím proč, ale příliš nás nezaujal, v nedávné době byl osázen listnáči, zřejmé jeřabiny, duby, nějak mi to připadá cizí, ale chápu snahu o zakrytí jizev po lidské činnosti.

Pomalu, otevřenou krajinou jdeme k dalšímu bodu jímž je Visálec. Nad hlavou nám proletí hejno divokých hus, poznám je podle kejhání, není to trochu pozdě?? Mám u sebe na výletě jiný fotoaparát, je pomalý, hejno uletí, byl to zvláštní pocit. Ještě se otáčíme a přes zorané pole vidíme v dáli velký počet asi srnek, mohlo jich být možná čtyřicet, snažíme se je počítat, toto je jen odhad, běží velice rychle.

Vyšlápneme si na Visálec, také zarostlý, kdysi lom, při troše pozornosti žádné nebezpečí nehrozí. Opět se otevře pohled na Hazmburk, zvláštní, vidíme ho přes mohutné rostliny anděliky lékařské, teď již uschlé. Jsou to impozantní exempláře, výška kolem dvou metrů, dekorativní, vznosné. Odcházíme, stále se otáčíme na panorama Českého středohoří, obzor je sice zamžený, ale silueta těch jednotlivých různorodých krasavců je zřejmá.

Na stromech je ještě tu a tam barevné listí, mnohdy proložené dosud neopadaným rezavým jehličím modřínu. Sluníčko zapadá za kostelíkem v Dubanech, je čas sednout do auta a zpět domů. Krásný den ve volné přírodě, těžko odhadnout kam na jaře budeme spěchat dříve. Dnes se vracíme s pozitivní energií z míst, která nejsou náročná na výstupy, celý den byl velmi příjemný a určitě se při nejmenším na Rohatec vrátíme.

Roznětínská Květa