Po dvou deštivých dnech to konečně vypadá na jeden chladnější, takže můžu po dlouhém čekání vyrazit zase na nějaký pochod. Můj dnešní cíl je kopec Raná (457) u Loun, je to jeden z mála kopců ve Středohoří, na kterém jsem ještě nikdy nebyla. Jedná se o trojvrcholový, travnatý, nezalesněný kopec s bohatou květenou. Vyskytují se zde mnohé chráněné druhy, např. bělozářka liliovitá, kozinec bezlodyžný, k.rakouský, k.dánský, hlaváček jarní, divizna brunátná, hořec brvitý, ovsíř stepní, kavyl Ivanův a k.sličný, jehož forma k.s. lysý je endemitem Rané a řada dalších rostlin. Ještě víc, než přírodní rezervací, je Raná známá jako areál sportovního létání. Na webu jsem se dočetla, že v současnosti se letecká aktivita mnoha různými způsoby dostává do konfliktu se zájmy ochrany přírody i krajiny. Doufejme, že se podaří tyto problémy vyřešit, neboť Raná je součástí soustavy Natura 2000 jako Evropsky významná lokalita, určená k ochraně teplomilných rostlinných společenstev a sysla obecného. Chybějící pastvu ovcí a koz se daří, zatím jen na části plochy, v poslední době oživovat.Tolik tedy informace z webových stránek CHKO České středohoří.

Auto nechávám v obci Hrádek a po modré značce se vydávám i se psí kamarádkou na cestu. Máme pondělí 11.6., všední den, takže doufám, že na kopci nenajdeme moc lidí. Značka nás dovede do Sedla na Rané (395), pokračuje pak dál, přes Lenešický chlum do Loun, ale až tam nejdeme, jsme na místě. Pod jižními svahy se pase početné stádo ovcí, kolem pobíhají a hlídají dva velcí psi. Vpravo, na menším kopci, se nachází přírodní rezervace. Byla zřízena v r.1951 na rozloze 11 ha a je na ni zakázán vstup. Stoupáme tedy nalevo na velký kopec. I podle pěšiny rostou různé rostlinky, len rakouský, vlnice chlupatá, rýt barvířský, jehlice trnitá, radyk prutnatý, ožanka kalamandra - tou je kopec téměř poset, hlaváč žlutavý a další. Opravdu zde skoro nikdo není, jen dva nadšenci se svahovými větroni. Jsme na nejvyšším vrcholu, jsou odsud nádherné výhledy na všechny strany, na Milou, Oblík, Srdov, Brník, díky dobré viditelnosti jsou vidět téměř podrobnosti na Bořeni. Projdeme příjemnou hřebenovkou až na konec kopce, strmá klikatá stezka pak pokračuje dolů k obci Raná. V těchto místech je svah zčásti zalesněn, přijde mi, že tuze nevhodně. Vracíme se a na chvíli se posadíme, málem na rozrazil klasnatý. Nad námi poletuje několik větroňů, jeden hodně veliký. Je tu moc pěkně a ani se mi odsud nechce.

Cestou zpět si popovídám s jedním z modelářů, dozvídám se různé zajímavosti. O historii nedalekého letiště u Hrádku, o problémech s ochránci přírody aj. Vracíme se opět přes Sedlo a odbočíme tam podívat se k lomu. I na Rané je část kopce odtěžena. Lom je zblízka pěkně vysoký, zvolna zarůstá stromy. Louka před ním je posetá spoustou květin, poznávám starý známý ledenec přímořský. Zpáteční cesta je plná pěkných výhledů, hlavně na Milou, Dlouhou a jiné kopce a kopečky. Takový bujný porost voskovky menší, jako při této polní cestě, jsem zatím nikde neviděla. Roste tu i tolita lékařská. Nasvačíme se na lavičce autobusové zastávky, pěkně ve stínu, přes den se dost oteplilo. Přemýšlím, kam se ještě vydat. Na Písečný vrch, kam jsem původně chtěla, už tolik času nezbývá, ale, napadá mne, pojedu přece přes Mnichov, což si zajít na Srdov a Brník? Byla jsem na nich sice letos na jaře, podívat se na hlaváčky jarní, ale patří k místům, kam se ráda vracím. Rozhodnuto.

Netrvá dlouho a jsme na cestě k Srdovu (482). Je to mnohem kratší a užší kopec, než Raná, ale je vyšší a velmi malebný. Z toho všeho, co roste na Srdově, by byl pěkně tlustý atlas, zvlášť, kdyby se začalo brzy zjara. Bělozářky liliovité jsem viděla velké množství letos na stráních u Třtěna, ale tady je jí mnohem víc, musí být fantastické, když všechny ty rostlinky, zasazené ve skalních štěrbinách, vykvetou. Jsou tu i jiné květiny, krásné zvonky, opět radyk prutnatý, silenka ušnice, drobná kostřava, tolita a další a další. A potkávám konečně i kavyl vláskovitý, je velice nenápadný, ale jak objevíte jeden klásek, jako když se rozkoukáte a najednou vidíte, co jich tu všude je. Probere mne až pohled na hodinky. Dneska tedy už na Brník nepůjdeme, budu ráda, když dojedu ještě za světla domů. Cestou k autu trochu přidávám do kroku, ale nemohu si nepovšimnout, jak se na keřích podle pěšiny modrají trnky, blíží se podzim.

Odjíždím, ale i za jízdy mohu tu a tam mrknout do stran na tu úchvatnou krajinu, jednou mne to přinutí zastavit a udělat ještě pár fotek, ale dnes opravdu již posledních.

Zdena Vojtíšková, 2011