V údolí řeky Ploučnice nedaleko Benešova se na dlouhém úzkém ostrohu rozkládají pozůstatky hradu Ostrý. Tento kdysi slavný hrad ze 13. století býval ve své době významným a důležitým centrem. Po dvě staletí bylo z hradu spravováno okolní panství, v jeho držení se vystřídala řada význačných majitelů. Hrad samotný zažil i bouřlivou historii, zejména v 15. století, kdy sloužil jako základna pro loupeživé výpady do sousedních zemí. Ani po opuštění tu život zcela neuhasl. Obyvatelé okolních vsí totiž opředli chátrající a zarůstající ruiny řadou příběhů, ve kterých nechybí nadpřirozená stvoření, ani podzemní chodby s hromadami zlata na jejich konci. Některé z příběhů vysvětlují okolnosti založení hradu, jiné zase barvitě líčí jeho zkázu, třetí skupina pověstí je zasazena do opuštěných a "nebezpečných" rozvalin hradních zdí.

Do této skupiny náleží tři pověsti, jejichž hlavní postavou je hradní paní Matylda. První z pověstí má samostatný motiv, následující dvě se od sebe liší pouze dílčími detaily. Za jejich dochování vděčíme zejména vlastivědnému badateli Emilu Nederovi z nedaleké obce Jedlka, který tyto ústně tradované příběhy o hradu Ostrý zaznamenal a v roce 1906 publikoval v časopise Bensner Bezirkskalender.

I. pověst o Matyldě

Hrad Ostrý měl samo sebou i svou hradní paní. Zjevovala se lidem na Bílou sobotu, aby je škádlila. Ještě před lety nechtěla v tento den žádná děvečka zůstat při práci na záhumenku sama, žádnému klukovi nechtělo se samotnému nésti jídlo pracujícím na poli. Tolik se Matyldy všichni obávali. O Matyldě se mezi lidem mluvilo tak často, že její jméno vstoupilo i do lidových rčení: "Kde ses tak dlouho toulal, nepotkal si se náhodou s Matyldou?"

Jednou nesl Kryštof, usedlík z Noviny, dopis do Oldřichova. Aby si zkrátil cestu, vydal se přes kopec kolem hradního ostrohu. Když procházel nedaleko od sochy sv. Jana Nepomuckého, spatřil na louce velkou ženskou postavu, která měla šaty od kolen dolů zmáčené od vysoké trávy. Kryštof proto přidal do kroku, ale dohnat ji nemohl. Nakonec mu žena zmizela v hradní zřícenině. Rozhodl se pokračovat dále za ní, ale ať šel horem nebo dolem, stále narážel na zeď, kterou nemohl a nemohl obejít. Náhle mu něco začalo táhnout vlasy do hradu, na čele mu vyrazil studený pot. Ať dělal co dělal, za žádnou cenu se nemohl ode zdi odpoutat. Konečně odbyla na benešovské radnici dvanáctá hodina polední a zeď zmizela ta tam. Vyčerpaný a vystrašený Kryštof již ve své cestě dále nepokračoval a raději se s nepořízenou vrátil domů.

II. pověst o Matyldě

Štěpán Ritschel byl dělníkem u stoupy v benešovské papírně. Jednou v pátek pojídal na hrázi svůj oběd, když v tom vidí, jak jde přes farský rybník dívka, celá do černého oděná, černá v obličeji i na rukách a s bílým závojem na klobouku. Došla až k překvapenému Štěpánovi a začala mu o sobě vyprávět, že je prý zakletou paní z Ostrého a že Runo, černý rytíř, způsobil její černé prokletí. Jedině on, Štěpán, je určený prozřetelností k tomu, aby ji vysvobodil. Aby mohlo k tomu dojíti, musí Štěpán chodit po celý rok každé noci s Matyldou na farskou louku a tam o ni bojovat s černým rytířem Runem. Tak se i stalo. Během celého roku si Štěpán nesměl obléci nové oblečení, do zrcadla nesměl na sebe pozříti a nemohl si užívati žádných radostí. Když se Štěpán každého rána vracel unaven po nočním boji domů, zastávala Matylda v továrně jeho práci. Neustále Štěpána osvěžovala a povzbuzovala ho ke statečnosti. Avšak také mu vyjevila zlé proroctví: "až přijde začátkem roku do Benešova nový farář a bude sloužit první mši, bude ona, Matylda vysvobozena, zatímco její zachránce zemře.

Kruté to bylo zkoušení pro Štěpána. Rytíř Runo nevynechal jedinou příležitost, jak odloudit Štěpánovu věrnost od hradní paní. Plný vůz zlata a stříbra mu sliboboval, když od Matyldy upustí. Ale Štěpán zůstal vytrvalý a nezlomný. Poslední noc roku nastala, naposledy spěchal Štěpán do boje. Matylda, jejíž černá kůže během roku bledla a bledla, přijala Štěpána ve sněhobílých šatech a oznámila mu konec jeho utrpení. Nastal poslední zběsilý boj s černým rytířem, z něhož Štěpán vyšel jako vítěz. Avšak za několik málo dní odsloužil nový kněz v Benešově svou první mši. Toho dne byl nalezen Štěpán Ritschel mrtev, bez známek nemoci. Duše Matyldy i jejího osvoboditele vystoupily společně na nebesa.

III. pověst o Matyldě

V Benešově v domě vedle mostu přes Ploučnici žila chudá vdova. Její syn se živil řezáním hadrů v benešovské papírně. Když se jednou během poledne procházel podél řeky Ploučnice směrem k Ostrýmu, došel až k farské louce. (Ta kdysi ležela na břehu řeky. Při stavbě železnice sem bylo přeloženo nové koryto a místu se tak mezi lidem říká "kněžská hlubina".) Na louce hoch uviděl velkou ženu, která měla šaty až po kolena zmáčené od vlhké trávy. Byla to Matylda. Řekla mu: "Nechoď už zpátky do papírny, tolik peněz, kolik si tam za rok vysloužíš, dám ti každý den. A také oblečení, které zůstane napořád jako nové, ode mne dostaneš." A pokračovala dále: "Pokud budeš statečný, můžeš mě vysvobodit, ale zemřít musíš, ať se ti to povede nebo ne. Až přijde do Benešova nový farář a bude v kostele poprvé sloužit, jeho mše se nezdaří a ty zemřeš. Dostaneš ode mě také kouzelný proutek, abys mohl na farské louce stanout v boji se zemřelým rytířem", dokončila svou řeč Matylda. Od té doby nosil hoch nový oděv. Nosil ho stále a stále vypadal jako nový. Když naposledy přišel do hadrárny a blížilo se poledne, řekl svým druhům: "Nyní přijde Matylda a vezme si mě sebou". Oni ale z toho nic neviděli ani neslyšeli.

Dlouhé Matyldino zakletí se tak přiblížilo se ke svému konci: Na ostrém roste malá hrušeň. Až z ní bude velký strom a z této hrušně budou prkna nadělána a z prvního prkna, které nařezáno bude, kolébka udělána a dítě, které v této kolébce bude ležet, mě vysvobodí.

Toho dne v poledne přišel hoch na farskou louku, kde svedl vítězný boj se zemřelým rytířem. Do Benešova přišel záhy nový, čerstvě ustavený duchovní. Jeho první mše v kostele se ale nezdařila. Když se hochova matka vrátila z kostela domů, našla svého syna mrtvého.