V sobotu 8.6. 2013 jsem se rozhodla vypravit se zase na nějakou botanickou výpravu, pořádám si občas takové soukromé a někdy se docela hezky vydaří. Kam jsem měla namířeno je zbytečné psát, protože Křešice, kterými na této straně Labe obvykle projíždím, byly kvůli povodni neprůjezdné. Sice se daly objet, ale napadlo mne, že je to vhodná příležitost podívat se po kytkách na Holý vrch, vedený v seznamu Evropsky významných lokalit. Mám ho na programu od loňska, ale pořád se mi z nejrůznějších důvodů nechtělo. A také si prohlédnu shora zatopenou krajinu.

Během těchto úvah jsem však už dojela objížďkou až do Zahořan, nechala jsem tedy auto na návsi a šla se podívat na povodeň. Z nejvyššího dosaženého bodu už voda částečně ustoupila, sahala předtím téměř pod železniční trať, na zatopené domy a zahrady byl smutný pohled. Pod velkým stanem se shromáždil krizový štáb, hasiči hadicemi splachovali bláto z vozovky a vůbec tu bylo velmi rušno. Rozhodla jsem se vystoupit na kopec z opačné strany. Ze silnice mezi Sedlecem a Encovany odbočuje polní cesta nahoru k vodárně, odkud se dá vyjetými kolejemi v poli celkem pohodlně projít, pokud člověku nevadí, že kličkuje sem a tam podle toho, jak jezdil traktor.

S ruksakem na zádech a připraveným foťákem vyrážím po cestičce v kolejích. Průchod polem není tak pohodlný, jak to zpočátku vypadalo, tu a tam se bořím do čvachtavého bahna, kterému není kam se vyhnout. Už jsem tudy jednou šla, před několika lety na podzim, otevírají se odsud pěkné výhledy na Středohoří, dnes je poněkud opar, ale ta krása je vidět i přes něj. Krása krajiny i hrůza povodně. Vpravo dole na rozmezí pole a lesíku zahlédnu zaparkovaný obytný přívěs, asi se sem uchýlil někdo, koho voda připravila o domov.

Se sandály obalenými jílovitým blátem jsem se propracovala až na protažené západní úbočí. Před časem jsem odsud fotila Křemín a půvabný zahořanský kostelík. Na malém vyrovnaném plácku stojí na podstavci křížek a opodál několik laviček - vycházkový cíl zahořanských. Přestože je sobota, není tu kromě mne nikdo, všichni tam dole mají plné ruce práce. Položím ruksak na jednu z laviček a jdu na vyhlídku. Tráva je až k místu nejlepšího rozhledu ušlapaná, udělám pár fotek a pak je najednou uvidím - zárazy. Kytky pro mne poměrně málo známé, v r. 2009 jsem je viděla poprvé na Milé, o rok později pár rostlinek na Hradišti u Hlinné. Od té doby jsem na ně nenarazila. Jedna je již ulomená a poničená od bot návštěvníků, ale vedle ní je nepoškozená pěkná dvojice s růžovými květy. Vyfotím si je a porozhlížím se, co tu ještě zajímavého roste. Teda tady toho je, čičorka pochvatá, sasanka lesní, čistec přímý, ožanka kalamandra, rozrazil ožankovitý, smldník jelení, trýzel vonný, devaterník velkokvětý tmavý, porosty omanu vrbolistého, jetel alpínský a spousta dalších rostlin. A hned vedle cesty druhá dvojice záraz, o kousek dál, už po jedné, další a další a další... Desátá se ulebedila přímo pod dolní lavičkou, v louce o něco níž rostou ještě tři menší. Řekla bych, že si vybírají dost ruderální stanoviště. Tohle je ovšem jiný druh, než ty dvě první, mají jinak zbarvený stonek, květ i bliznu, celkově jsou i robustější, nepůsobí tak křehce. Vše je vyfoceno a otočím se k návratu, můj ruksak na lavičce si mezitím vyhlédli a obsadili mravenci, naštěstí ti malí, nekousaví, pořádně je setřepu, jenomže to nestačí, musím všechno vyndat a vyklepat i vnitřek. Snad si žádného nepřivezu domů.

To nejlepší však na mne čekalo nakonec, po pár krocích zahlédnu mezi vysokým jetelem a vojtěškou opět zárazu, za ní vlevo napřed trs s pěti a napravo druhý, dokonce se šestnácti kvetoucími stonky. Ruksak dolů a foťák znovu do práce. Objev záraz na lokalitě, kde bych je nejspíš vůbec nečekala, mne velmi potěšil, nebýt záplav, které nikomu nepřeji, nesetkala bych se s nimi.

O komplikované zpáteční cestě se snad ani nebudu zmiňovat, zkusila jsem to po jižním úbočí, chvílemi nesla sandály v ruce a brodila se rozblácenou cestou. Viděla jsem přitom plno jiných rostlin, udělala si představu jak je Holý vrch rozčleněn a uspořádán a nakonec šťastně dorazila k výchozí vodárně.

Zdena Vojtíšková