Do společnosti autorů vlastivědné literatury o Českém středohoří po zásluze připojujeme bořislavského faráře P. Franze Sitteho. Narodil dne 17. února 1896 v Hrádku nad Nisou, ale převážnou část svého života prožíval v Českém středohoří. Kouzelný kraj plný sopečných kuželů poznal již během studií na jezuitském gymnáziu v Bohosudově, a ještě o něco blíže během teologických studií v Litoměřicích. Na faru v Bořislavi nastoupil jako kaplan již v roce 1922 a přes všechny politické zvraty zůstal své farnosti věrný následujících 38 let, prakticky až do konce svého života.
Za první republiky se snažil, aby ji co nejvíce pozdvihl – mj. zvelebil své tři kostely o vybudoval tři nové kapličky. Roku 1936 vydal vlastním nákladem „Dějiny farní obce Bořislav“ a výtěžek věnoval na pořízení nových zvonů v bořislavském kostele náhradou za ty, které byly rekvírovány za 1. světové války. V roce 1938 s trpkostí sledoval odchod českých farníků a přes zákaz okupační moci prováděl pro ty zbylé obřady v češtině. Brzy se musel rozloučit s dalšími zvony, roztavenými kvůli nacistickému válečnému průmyslu, ale příkaz odstranit z kostela v Hradišti oltář sv. Václava s horou Říp na pozadí obrazu neuposlechl. Podporoval i spojenecké válečné zajatce, kteří zde byli za války pracovně nasazeni.
Po pádu nacismu spoluprožíval osudy německých spoluobčanů, kteří doplatili na nacistické excesy a byli zařazeni do odsunu. Zůstal s těmi, co zde zbyli a byl dobrým pastýřem i pro nově příchozí Čechy. Snažil se, aby České středohoří zůstalo věrné svému označení „zahrada Čech“ a jako nadšený pěstitel ovocných stromů vycházel ze všech sil vstříc zdejším zemědělcům, kterým narouboval a ošetřil tisíce stromků.
Do politiky se zásadně nepletl, ale udavačsko-estébáckému soukolí se stejně nevyhnul. Je paradoxní, že příčinou nesnází faráře Sitteho byl jeho zájem o vlastivědu. V roce 1957 napsal článek k 600. výročí obce Žim, který mu otiskli v teplickém týdeníku „Směr“ a následně jej přetiskli ještě v časopise našich německých krajanů „Teplitzer Anzeiger“. Díky tomu se o něho začala zajímat Státní bezpečnost. Když dosáhl penzijního věku, dovolili mu sice navštívit sestru ve Spolkové republice Německo, ale připravili na něho podraz, jaký neměl obdoby.
Jeho osudová cesta začala dne 5. 1. 1960 na teplickém nádraží. Na hranicích u Chebu byl P. Franz Sitte zadržen kvůli tomu, že vezl naprosto nezávadný rukopis své vlastivědné práce „Na slunné straně Milešovky“. Okamžitě byl eskortován do krajské věznice v Litoměřicích, kde prožil zbývající hodiny svého života. Zcela absurdně měl být obviněn z rozvracení republiky, z revanšismu i ze špionáže, ale dne 8. 1. 1960 jej našli na lůžku se sepjatýma rukama, které mu dodnes neznámý sadistický vrah podřezal břitvou. Versi o údajné sebevraždě nevěřil nikdo, ale pravda moha vyjít najevo až po listopadu 1989, kdy násilnou smrt Pátera Sitteho jednoznačně potvrdil vyšetřovatel zločinů komunismu ing. Adolf Rázek. Ve spisech našel i velmi lajdácký estébácký překlad jeho vlastivědné knížky „Na slunné straně Milešovky“.
Pátera Franze Sitteho tedy dnes již nevnímáme jen jako představitele významné farnosti a poslední oběť komunistických nezákonností, ale i jako vlastivědného pracovníka, který právem náleží mezi spisovatele severočeské vlastivědné literatury.
