|
Dne 16. května v pozdním odpoledni ožila jinak klidná stadická náves nebývalým ruchem. Na ten stejný den setkala se totiž oslava svátku Přemyslova, dle kalendáře občanského a svátku sv. Jana Nepomuckého, dle kalendáře církevního. O páté hodině sešlo se zde počtené množství lidu i mládeže školní, kterážto výprava z Mojžíře dorazila. A tak mohl průvodce náš (Vít Honys) seznámiti nás s oběma oslavenci, kteří výletu našeho účastniti se ochotni byli: s neodmyslitelnými pěti hvězdami nad hlavou svatý Jan Nepomucký (Jan Kvapil) i sám velký kníže, Přemysl Oráč (Miloš Sládek), bájný to zakladatel královského rodu.
Ze stadické návsi vydali jsme se k rodnému statku Přemyslovu a pak po prastarém mostě přes řeku Bílinu a dále skrze polnosti k obci Habří jsme zamířili. Snad dědičná nevraživost Přemyslovců ke svatému Janu či snad velikášství jejich, nedovolili jim v míru spolu rozprávěti a tak veškerý čas na pochodu pospolu strávený neustálým štvaním a rozepři zaplňovali, osočujíc se z toho či onoho. Avšak i díky těmto hádkám, dozvěděli jsme se mnohé o životě i slávě jejich a s Přemyslovým rodným krajem obeznámeni jsme dobře byli.
Když pak do Habří jsme přišli, přivítáni starostou i lidem obecním, u kaple na návsi jsme se zastavili. Zde konečně kníže Přemysl se svatým Janem Nepomuckým se usmířili, řka, že první opatrovníkem světským neb pozemským bude a středohoří, svůj rodný kraj, se zvláštním přičiněním opatrovati bude, pak druhý stane se patronem duchovním či jinak řečeno z nebes na krajinu naši dohlížeti bude. Tak ustal konečně svár mezi nimi! A v nastalém klidu a míru každý mohl si kapli zdejší se sochou svatého Jana Nepomuckého z Viklic prohlédnouti, která při příležitosti této výjimečně otevřena byla. Rovněž opomenouti nelze, že obrázky starodávné z kroniky obecní ukázány zde byly, aby každý pokochati se mohl nad dávnou krásou vsi této či blízkého okolí.
Po čase shromáždění na návsi začalo se rozcházeti a z padesátihlavého davu pouhých 13 poutníků pokračovalo dále, tedy k úpatí hory jedovinské. Zde zanechavše paní Janu s její ratolestí, neb dále cesty nebylo, prodíravše se keři a všelikým trním, na vrchol jsme vystoupili. Žel kaple jedovinská, kdysi tak slovutná, v neblahém stavu nyní nachází se, neb rozbořená a zpustlá jest. Stejně tak neblahý osud hrozí celému tomuto vrchu, kterýžto odtěžen a na kámen rozebrán býti má. A tak zarmouceni nad stavem tímto, dlouho jsme zde rozprávěli a v naději, že vše k lepšímu obrátí se, z hory jsme sešli a vydali se ke svým domovům.
za o.s. STŘEDOHOŘÍ SOBĚ
Jiří Šedivý
|
|
