Zvláště chráněný – ohrožený druh
je chráněn i podle Bernské úmluvy a podle Natura 2000
Původně byl tento druh popsán v rodu Scarabaeus.
U
latinského názvosloví se objevuje řada synonym, např.:
americanus (syn. pro ssp. smyrniacus)
antennatus Rey, 1890 (uveden jako var. od ssp. cervus)
armiger Herbst, 1790 (jedná se o gynandromorphismus)
barbarossa (syn. pro ssp. smyrniacus)
brevicollis Motschulsky, 1870 (uveden z Ruska)
capitalis Mollenkamp, 1910 (uveden jako var. pro ssp. cervus)
capitalis Motschulsky, 1910
capleolus Sulzer, 1776
capra Olivier, 1789 (uvádí se z Francie)
capreolus Fabricius, 1793 (amphidontní forma minor)
capreolus Fuessly, 1775, nec Linnaeus, 1764 – nyní jen jako var. pro samce s malými kusadly
capreolus Sulzer, 1776. nec Linnaeus, 1764
cornutus Dále, 1893 (syn. pro ssp. smyrniacus)
dorcas Müller, 1776 (uváděn z Německa)
Dorcas Panzer, 1798
europaeus Motschulsky, 1870 (uveden z Ruska)
grandis Haworth, 1807 (uveden z Anglie)
heptaphulus Abeille de Perrin, 1867 (syn. pro ssp. pentaphyllus)
hexaphyllus Dider et Seguy, 1953 (syn. pro ssp. pentaphyllus)
hircus Herbst, 1790 (uveden z Itálie)
inermis Marsham, 1802 (uveden z Anglie)
longipennis von Rothenburg, 1900 (uveden jako var. pro ssp. cervus)
lusitanicus Hope et Westwood, 1845
major Burmeister, 1847
maxillaris Motschulsky, 1845
microcephalus Mulsant, 1842 (uveden ze střední Evropy)
microcephalus Seabra, 1905 (uveden z Portugalska)
motschulskyi Benesh, 1960 (syn. pro ssp. akbesianus)
nigrinus Marcu, 1931 (uveden z Rumunska)
ornatus Bernau, 1929 (uveden jako ab. pro ssp. cervus z Čech-Bohemia)
pentaphyllus Reiche (= var. se západomediterráním rozšířením)
pontbrianti Mulsant, 1839
poujaderi Planet, 1897 (syn. pro ssp. akbesianus)
reichei Motschulsky, 1870 (syn. pro ssp. pentaphyllus)
rmiger (syn. pro ssp. smyrniacus) – pravděpodobně chyba a jedná se o „armiger“?
scapulodonta Weinreich, 1963 (uveden z Německa)
steinheili (syn. pro ssp. smyrniacus)
syriacus Planet, 1897 (syn. pro ssp. akbesianus)
tauricus Motschulsky, 1845 (syn. pro ssp. maxillaris)
validus Möllenk, 1912 (syn. pro ssp. smyrniacus)
vicinus Hope et Westwood, 1845 (uveden z Indie?)
Také
němčina používá u tohoto druhu několik výrazů: Donnergugi, Feuerschröter, Hirschkaefer, Hischkäfer, Hornschröter
V základě se u nás tento druh vyskytuje podle samců ve třech formách a to:
f. major – velký vnitřní zub svrchních kusadel je ostrý a není kratší než svrchní zub. Vždy se jedná o velké až velmi velké kusy.
f. media – velký vnitřní zub svrchních kusadel je na konci šikmo seříznutý a je kratší než vrchní zub. Jedná se o středně velké až velké kusy.
f. minor – všechny vnitřní zuby na svrchních kusadlech jsou malé a výrůstky na zadní části hlavy jsou zahlazené, nezřetelné. Vždy se jedná o malé kusy.
Poznámka: Variabilita se týká také ve zbarvení krovek, které jsou kaštanově hnědé až skoro černé a mohou se vyskytovat u všech třech formem a nemají pro systematiku význam a ani takové kusy v dobách kdy se popisovaly formy ve velkém nebyl označené zvláštními jmény.
Při soumraku na okraji lesa často můžeme vidět při houpavém letu s typickým vrčením tohoto našeho největšího brouka, který měří u samice 30-45 mm a samců 35-75 (90, na jihu i 100) mm, někdy se naleznou i samci s menší hlavou a kratšími kusadly, které jsou označované jako f. capreolus. Když se na tomto místě trochu poohlédneme, tak často nalezneme na dříví nebo na pařezu klidně se pohybující samičku, která se zdánlivým nezájmem pozoruje boje samců mezi sebou. Brouk je kaštanově hnědý, lesklý, štít a hlava i končetiny jsou tmavší. Jsme zde svědky pohlavního dimorfismu, kdy samec v jakékoliv formě má abnormálně zvětšená kusadla, která se nedají použít ke zpracování možné potravy a proto také samci většinou jen sají šťávy ze zraněných míst na stromech, kde se nacházejí často spolu s jiným hmyzem, nejčastěji se sršni (Vespa crabro), s řadou lesknáčků (Coleoptera: Nitidulidae), drabčíků (Coleoptera: Staphylinidae) apod. Nápadnost tohoto druhu byla také důvodem proč dříve v jižní Evropě dávaly matky co největší kusadla jako přívěsek na krk svým synům jako symbol síly a mužnosti v budoucím životě. Často je tento druh vyobrazený také na známkách celé řady zemí.
Zeměpisné rozšíření:
Jedná se u západopalearktický druh, který je rozšířen téměř v celé Evropě, v Malé Asii a v Syrii. Ve svém areálu se rozpadá do řady poddruhů. Nomintní poddruh je znám pouze v Evropě od severní poloviny Pyrenejského polostrova a jihovýchodní Anglie, přes Francii, Německo, Benelux. Švýcarsko, Rakousko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko a Litvu, jižní Skandinávii, Ukrajinu a Bělorusko, evropské Rusko, po Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu, severní Srbsko, Albánii a severní část Itálie. Podle ruských pramenů na internetových stránkách je uvedeno rozšíření ve větším rozsahu a pravděpodobně se zde jedná o údaje více druhů (např. údaje z Primorska jsou málo pravděpodobné: podrobnosti v originále zde).
V České republice místy mizí, ale dosud se nachází v listnatých lesích a starých parcích, kde se zachovaly starší stromy, hlavně duby. Vyskytuje se v nížinách a pahorkatinách, ale je znám lokálně i z vyších poloh (na Slovensku nalezen i ve výši cca 1000 m. V Čechách je jeho hojnější výskyt jen ostrůvkovitý (např. Křivoklátsko, Český kras, Pardubicko) a jeho stavy jsou poměrně nízké oproti jižní Moravě, kde je dosud hojný – např. v Lednicko-Valtické oblasti, na Lanžhotsku a Břeclavsku i v Bílých Karpatech.
V Českém středohoří je znám mimo jiné např. z lokalit Dolní Zálezly, Kojetice, Lovoš, Oblík, Olešnice, Plešivec, Průčelské údolí, Střížovický vrch, Tlučeňské údolí atd.
V rámci areálu rozšíření je známo také několik zeměpisných ras (ssp.), např.:
ssp. akbesianus Planet,1896 (Syrie, Turecko – samci měří až 100 mm)
ssp. capleolus Füessly,1775 (Švédsko)
ssp. cervus (Linnaeus, 1758) (Evropa – samci měří až 92 mm)
ssp. fabianii Mulsant et Godart,1855 (Turecko)
ssp. judaicus Planet,1902 (Syrie, Turecko – samci měří až 100 mm)
ssp. laticornis Deyrolle,1864 (Syrie, Turecko)
ssp. macrophyllus Kraatz,1860 (Malá Asie)
ssp. maxillaris Motschulsky,1845 (Krym)
ssp. mediadonta Lacroix, 1978 (Gruzie)
ssp. orientalis (=ibericus?) Kraatz,1860 (Kavkaz)
ssp. pentaphyllus Reiche,1853 (jižní Francie) – viz ssp. tauricus Motschulsky, 1845
ssp. pontbrianti Mulsant, 1839 (okolí Lyonu)
ssp. poujadei Planet,1897 (Kurdistan)
ssp. smyrniacus Dider et segui, 1953 (Malá Asie)
ssp. tauricus Motschulsky, 1845 – (Francie, Italie, Balkánský poloostrov, Krym, Kavkaz) syn.: pentaphyllus Reiche, 1853
ssp. turcicus Sturm,1843 (Bulharsko, Řecko, Srbsko: Monte Negro, Turecko – samci měří až 75 mm)
Po kopulaci klade samička vajíčka do starých kmenů s trouchem, do starých silných větví a nebo do země ke starým kořenům (zvláště dubů, ale i jiných listnatých dřevin jako je buk, jilm) a byl potvrzen vývoj i ve starých ovocných stromech. Vylíhlé larvy se vyvíjejí 3-5(-8) let a záleží na výživnosti trouchu kde se vyvíjejí. Skladba vhodné výživy je pro larvy také limitem do jaké velikosti vyrostou a tím je také předurčena velikost dospělých brouků – imag. Larvy jsou slepé, mají několik instarů, v posledním instaru jsou tlusté, bělavé se sklerotizovanou hnědou hlavou. Na konci svého vývoje se kuklí v kokonech, které si larvy vytvoří z trouchu, hlíny a trusu. Vylíhlá imaga přezimují v kokonu a vylézají na jaře následujícího roku.
Vývoj je velmi dobře graficky podán na příloze č. 68 v práci E. Reittera z r. 1910 ve Fauně Germanica:
Ohrožení tohoto druhu spočívá zvláště v úbytku původních přirozených doubrav a smíšených lesů v celé střední Evropě. Odstraňováním trouchnivějících kmenů a pařezů se likvidují možnosti kde by se tento nápadný a velký brouk mohl vyvíjet. Jeho vývoj byl zaznamenán i ve starých parcích tam kde jsou ponechány vyhnilé staré stromy nebo pařezy.
Také přezvěření černé zvěře, která může vyhledávat larvy a aplikace insekticidů může ohrozit velmi významně existenci populací. Mezi predátory jsou také zařazováni někteří ptáci (např. straky a datlovití ptáci) a savci (např. jezevci, lišky, ježci, černá zvěř, kočky). Má ale další nepřátele jako jsou např. z blanokřídlých (Hymenoptera) žahalky (Scolicidae), z nichž Scolia flavifrons F. ssp. haemorrhoidalis Fabricius (Žahalka obrovská) – parasituje na larvách rodu Oryctus (Nosorožík) a Lucanus (Roháč). Samička žahalky klade vajíčko na dočasně (žahadlem) ochromenou larvu hostitele; larva cizopasníka žije z počátku na povrchu a svůj vývoj dokončuje vyžráním vnitřku zahubené larvy hostitele. Dalším skrytým cizopasníkem u larev roháčovitých je např. kuklice (Diptera: Tachinidae) Myiocera ferina (Fallén, 1816) a to nepočítáme různé roztoče apod. Jak je vidět příroda má na udržení přírodní rovnováhy různé prvky, které nemají za úkol vymazat tento druh jako takový, ale uznávat jej jako součást vyrovnaného přírodního prostředí. Ovšem činností Homo sapiens, takovým způsobem jako to v současnosti (posledních 100 let) provádí, ani všemocná příroda nepočítala a lze očekávat (pokud se nezačne roháč vyvíjet v asfaltu nebo betonu) jeho postupný zánik.
Ochrana je legislativní, když řada lokalit s výskytem toho druhu je zařazena do sítě chráněných území. Bohužel novodobé lesní hospodaření nemá ve svých plánech zachování význačných lesních stromů nebo skupin stromů na lesní půdě, které by umožňovaly vývoj nejen tohoto brouka, ale celé řadě dalších brouků i jiných bezobratlých. Tento druh, podle dosavadních poznatků, nemá schopnost se adaptovat na náhradní vývojové podmínky jako je tomu např. u Nosorožíka kapucínka.
Autor: Václav Vysoký, září 2009
