V tomto krátkém příspěvku se rozhodně nechci chlubit náhodným houbařským úspěchem, spíš bych ráda doplnila své zpracování tohoto kopce o další rostlinné druhy, zde rostoucí.

Ve středu 13.8.2014 jsem se vracela z jedné nečekaně krátké výpravy do verneřické části Českého středohoří a uvažovala, co s načatým dnem, přede mnou bylo dosud téměř celé odpoledne, nejlepší by bylo vydat se ještě někam jinam. V duchu jsem si procházela trasu, po které se budu vracet, probírala a zavrhovala různé lokality, až jsem se rozhodla pro Holý vrch Křešic, kopeček bohatý na různé rostlinstvo, třeba na něm naleznu i v tuto roční dobu něco, co mne zaujme. Obloha, od rána zatažená, nabízela rozptýlené světlo, vhodné pro fotografování rostlin, bude to pěkné zakončení dne. Zamýšlela jsem projít celý vrch, přes doubravu až ke křížku nad Zahořany, jenomže jsem samozřejmě nemohla tušit, že k tomu křížku tento den nedojdu.

Nejkratší cesta do lesíku na severní straně kopce je ze silnice mezi Encovany a Sedlecem, v sedle mezi Holým vrchem a Skalkami se dá pohodlně nechat auto. Jen dojedu, vidím, že jedno tam už parkuje. Nechce se mi na tak krátkou trasu vláčet sebou ruksak, vytáhnu menší tašku, která má své trvalé místo v autě, uložím do ní pár drobností, které není vhodné v opuštěném vozidle nechávat a se psí společnicí se vydáváme na cestu. Z lesíku, ke kterému směřuji, vycházejí dvě děvčata doprovázená jezevčíkem a nesoucí velký koš plný krásných hřibů. Zatímco se naši psí kamarádi seznamují, prohodíme pár slov, pochválím bohatý úlovek, jaký jsem letos ještě neviděla a na oplátku se dozvídám, že tento lesík dnes již pročesala spousta lidí.

Tohle setkání nějak narušilo moje soustředění na rostliny, místo po nich koukám po houbách, i když po tolika lidech.... Ale houby na sebe nenechají dlouho čekat, podle cesty je předtím asi nikdo nehledal a tak si zcela neplánovaně užívám houbaření. Nejvíc jich nacházím na konci doubravy, před začátkem pole, krásné hřiby a kozáky, to byl nápad vzít sebou tašku! A ani rostlinstvo na mne nezapomnělo, pár metrů od cesty hlouběji do lesa zahlédnu velké i malé skupinky hniláku smrkového, většina drobných rostlinek je však již odkvetlá a zčernalá.

Jen jedna věc kazí jinak pěkný den, ze všech kovových sloupků v lese i na jeho okraji zmizely tabulky s označením Přírodní památka, které jsem zde na jaře viděla. Zajímalo by mne, kam se poděly, hodily se někomu někam jinam, nebo jenom vadily?

Urostlých hřibů a kozáků posbírám dost i při zpáteční cestě a s plnou taškou a foťákem, zaplněným tentokrát i fotkami hub, se vracím k autu. Nicméně houby ne a ne mne nechat na pokoji, každou chvilku nějaká odněkud vykoukne. Z lesa mne vyženou až první kapky deště a pohled na hodinky. Drobný deštík netrvá dlouho, ale temné cáry mraků, táhnoucí se nad Dlouhým vrchem, Pannou a Kalichem, mne přinutí přidat do kroku. Před sousedními Skalkami parkuje další auto, nepochybně opět houbaři.

P.S.
Toto téměř idylické vyprávění má však méně šťastné zakončení, aneb Holý vrch o týden později. V lese je obtížné najít byť i jen jedinou houbičku. Zato odpadků se všude povaluje dost a dost, igelitové tašky, plastové láhve, papíry, proutěný košík bez dna, plechovky apod. Lokalit, takto postižených, se u nás bohužel najde hodně, typický obraz české krajiny po nájezdech lufťáků.

Zdena Vojtíšková