Sobotní ráno 21.4.12 vypadá velmi nevlídně, každou chvíli snad začne pršet, ale třeba taky ne. Jedeme. Auto nechávám ve Staňkovicích u hostince Pod Dlouhým vrchem a vydáváme se po žluté značce na Dlouhý vrch. Když zahneme u empírové kapličky s obrázkem sv. Prokopa na hrbolatou polní cestu, najednou na nás z protrhaných mraků zazáří sluníčko a hřeje tak, že musím lehkou bundu uložit do ruksaku. Tuhle trasu jsem již párkrát absolvovala, ale ještě nikdy na jaře, s potěšením pohlížím na spoustu jarní květeny, zářivé porosty orseje jarního, sasanky hajní a když vkročíme na kraj lesa, přivítají nás špalíry kvetoucího i odkvétajícího devětsilu bílého, snad nikde se nevyskytuje v takovém množství, jako právě tady. Ale co to? Nedaleko něco zaštěkalo, že by tu šel někdo se psem? Nikoho nevidím. Zvuk se ozve znovu a současně se nedaleko mezi stromy mihne cosi šedivého, nestihnu rozpoznat o jaké zvíře se jedná. Ufff, to jsem se lekla, ale kdo se bojí, nesmí do lesa a byla by to škoda, protože les je zde nesmírně krásný. Kráčíme nyní vzhůru se vinoucí širokou lesní silnicí, po obou stranách obklopenou mohutnými, letitými buky, jejich šedé kmeny tvoří působivou kombinaci s všude kolem rozsetými, tmavými čedičovými balvany, rozsáhlá suťoviště protkaná sítí odněkud shora stékajících malých pramínků pokrývají obvyklé hajní rostliny, mařinka vonná a bažanka vytrvalá, na světlinách kolem cesty kvetou petrklíče a violka lesní. Slunce prozařuje ještě tu a tam přetrvávající měděné loňské listí buků a svěží zeleň nových lístků břízek. Nádherný přírodní park!

Teprve po značné chvíli potkáváme první dvojici turistů, tudy skutečně neproudí davy, jako třeba na Milešovku, všude vládne naprosté ticho, přerušované jen zurčením potůčků a pokřikem dvojice velkých ptáků, asi dravců, létajících vysoko nad korunami stromů. Vpravo nahoře se nyní objevují velké, rozsochaté skály, pár metrů za nimi je z cesty odhrnut nedávný půdní sesuv, jiná úžasná skaliska na nás čekají vlevo v dalším záhybu cesty, v jejich úpatí se černá malý, mělký výklenek, ještě pár metrů a stoupání končí, ocitáme se na rozcestí s turistickou orientací, která mj. udává i výšku této části Dlouhého vrchu, 655 m. Žlutá značka, po které jsme přišly, se tu křižuje se značkou modrou, která přichází od Lbína a směřuje přes Křížovou horu do Žitenic, žlutá a s ní i široká silnice pokračuje až na Skalici Poustevnu a dál. Pátá cesta, neznačená a odbočující v ostrém úhlu doprava, vede přes Vrchovinu, kolem Špičáku a bývalým vojenským prostorem spadá na horní partie Babinských luk. Dlouhý vrch je značně rozsáhlý a členitý. Opouštíme širokou silnici, směr udává nyní modrá značka, jdeme vymletou lesní cestou, lemovanou všudypřítomným devětsilem bílým, po mírně zvlněném hřebenu přes skupinu Panenského kamene. Les má tady nahoře úplně jinou skladbu, listnaté stromy jsou místy vystřídány urostlými smrky a zvolna zarůstajícími průseky s výhledy střídavě na obě strany, na Trojhoru a Sedlo, na Radobýl, Milešovku a Kletečnou, zahlédnu i špičku Varhošťě s rozhlednou. Mineme dřevaře nakládající klády i zastřešené odpočívadlo se stolem a lavičkami. Úzká, kamenitá pěšinka nad příkře spadajícím svahem s vyčnívajícími tefritovými skalkami, připomínajícími ty na Sedle, nás posléze přivede na nejjižnější výběžek Dlouhého vrchu, Křížovou horu (590 m) a k úplně novému odpočívadlu, od něhož sestupujeme na skalní vyhlídku, tzv. Krkavčí vrch (500 m). Poskytuje půlkruhový výhled, od úpatí Sedla přes Polabí, Litoměřice s Radobýlem, vzdálenější Házmburk, Lovoš a část milešovského středohoří až k vrcholu Hradiště. Je pěkný den a viditelnost je velmi dobrá, o něco níž na skalních stupních si dopřejeme zasloužený oběd. Po strmé stezce se potom sešineme pod skály, tvořící vyhlídku, něčí ruka odsunula stranou hromady kamenů, čímž vznikl pohodlný chodník, po jedné straně s kolmými, sloupcovitými a rozeklanými skalisky, po druhé s mechem zarostlým, balvanovitým suťovištěm. Ani se nedivím vybudovanému ohništi, zákoutí je jako stvořené pro romanticky založené duše. Nacházím zde tařici skalní, jedna hnízdí dole u velikéko balvanu, další, celá skupinka, si našla místečko nahoře ve skalní rozsedlině. Když si všechnu tu krásu dostatečně vychutnám a nafotím, sledujeme, kam nás tahle cestička zavede, kolem stále nižších skal se zakrátko vyšplháme zpátky na pěšinu, vedoucí na vyhlídku. A pak se klikatíme zase dolů, zprava přichází mladík s děvčetem, zastaví mne s dotazem, jak daleko je na vyhlídku a kudy. Po krátké poradě se vydám stejnou trasou, kudy jsem je viděla přicházet. Cesta je to velmi příjemná, s báječnými výhledy na Sedlo a Liščín, nasbírám na ní pár pěkných fotografií, také najdu první letošní hrachor jarní, co na ní ale nenaleznu, je značka. Vracíme se tedy zpátky, potkáme trojici mladých turistů, za nimi v těsném závěsu dva pány, pohladí moji psí kamarádku a přesvědčují mne, že značka tudy vede, že je tak vyznačena na mapě. Už se asi nedozvím, kam až došli, nacházím přehlédnuté značení, úzkou lesní pěšinku, vede stále dolů a objevím na ní několik lilií zlatohlavých. Až u prvních domků v Pohořanech zjistím opětovnou ztrátu značky, ale už na ni nedbám, Liščín před námi je dostatečným vodítkem, netrvá dlouho a jsme šťastně na silnici, sice o dost níž, než jsem myslila, že vyjdeme, ale zas tak hrozná zacházka to není.

Zarůstající cestou, kterou bych málem ani nepoznala, jak se od naší vánoční návštěvy proměnila, vystupujeme na Liščín (433 m), mělké prostranství na jeho vršku pokrývá orsej jarní, bažanka vytrvalá a nezničitelné kopřivy, kámen - rakev tu také stále leží, zamířím rovnou na skálu s vyhlídkou. Mezi sasankami hajními a pryskyřníkovitými nalézám drobnou dymnivku, bohužel již odkvetlou, s malými, naditými zelenými lusky, nejspíš se jedná o dymnivku bobovitou, která se řadí k rostlinám, vyžadující další pozornost - kat. C4. Na náhorní plošince kamenitého vrcholku spatřím malé ohniště, důkaz, že sem přece jenom občas někdo zavítá. Přišla jsem sem však hlavně kvůli výhledům, které jsou odsud naprosto kouzelné. Pod modrou oblohou s nízko zavěšenými šedými mraky i bílými kumuly se rozprostírá půvabná krajina, ozářená sluncem a pokreslená pohyblivými stíny mraků. Jen se tak chvíli kochám, než se otočíme k návratu, ale náhle strnu. Někdo sem jde. Mezi nízkými stromky se plíží tmavá postava, za ní další. Udělám ještě krok, zaostřím zrak a ... hledím na tři šedé, nevelké jelínky a oni na mne. Nijak se nebojí, neutíkají, odcházejí klidným krokem. Scházíme zvolna po severním svahu se sasankami hajními, pryskyřníkovitými a drobnou dymnivkou. Už jsme téměř na konci kopce, když se přes cestu přenese velký jelen následovaný laní. Na tomhle vršku mne pokaždé potká nějaké dobrodružství.

Asi třetinu zpáteční cesty ujdeme podél silnice po louce, zbytek musíme šlapat po asfaltu. V přilehlém lesíku se mohu naposledy potěšit početnými květy sasanek, opodál u silničního příkopu si trochu polámu hlavu nad drobnými žlutými kvítky, pravděpodobně křivatce nejmenšího. To už jsme ovšem téměř ve Staňkovicích a tím končí i dnešní vydařená výprava.

Zdena Vojtíšková