Sice mírná, ale bezvýrazná zima, kdy jeden den byl jako druhý, snad přece jen pomalu končí a nastává čas výprav. Rozhodla jsem se pro letošek vynechat sněženky u Dobříně a vydat se rovnou za bledulemi. Z lokalit, kde se nacházejí, a znám jich poměrně dost, nakonec vybírám les Šebín, už pár let jsem v něm nebyla a na bledule je ze všech nejlepší.

Ve čtvrtek 10.3.2016 tedy zaparkuji auto opět v Poplze u Libochovic a na cestu se vydávám tradičně pouze se psí společnicí. Stoupáme známou cestou po modré značce k lesu, ledacos se v něm změnilo, napříč se táhnou četné pruhy nových průseků, již osázeny převážně listnatými dřevinami. Podléšky se zde nahoře zatím moc neukazují, cestu lemují hlavně početné listy kopytníku evropského, ale přece jen tu a tam vykoukne z vrstvy loňského listí modrý kvítek. Z průseků se opakovaně naskýtají otevřené výhledy, napřed na Hazmburk, později na Rohatec a krajinu na druhém břehu Ohře. Je pěkný den, žádná velká zima, chvílemi zasvítí i sluníčko, jen výhledy jsou poněkud pokaženy oparem.

Přicházím na místo, odkud se nedávno sváželo dřevo, vyhýbám se, jak to jde, rozježděným a rozbláceným úsekům a přitom vyhlížím rozkvetlé keříky lýkovců. Spatřím jich jen několik, okraje cesty zarůstají hustým ostružiním, ve kterém útlé keříky nemají velkou šanci na zdárný růst. Měla bych už brzy dorazit k výskytišti zimostrázku alpského, před pár lety jsem ho někde tady fotografovala, soustředím proto pozornost a skutečně jsem zanedlouho u něho. Roste na obnaženém svahu mezi čedičovými a opukovými kameny, na úzkém, několik metrů dlouhém pruhu, nad částí lokality je nyní otevřený prostor s novou školkou, rostlinky zimostrázku tu mají víc světla a nasazují na květ, jeden téměř vykvetlý objevím. Ve vedlejší zastíněné partii zatím po poupatech není ani zdání. Odstraním opukové placáky, které, zřejmě při odklízení pokácených stromů, na některé keříčky napadaly, zkontroluji, zda je jinak v pořádku a povšimnu si přitom kousek nad zimostrázky nízkého a kompaktního vřesu, zajímavé, vřes na opuce, jde o vzdálenost pouze asi 10 centimetrů, ale právě tam začíná silná vrstva lesního humusu, ve které se mu očividně daří.

Přes nedalekou osadu Horka pokračovat nehodlám, odbočím proto lesní cestou šikmo doprava a dolů, procházím přes další průseky, nad jedním zahlédnu několik stavení, začátek obce. Cesta stále klesá, posléze se zakroutí do ostré serpentiny a vpředu mezi stromy probleskuje něco červeného. Není to postava v červené bundě, jak mne zpočátku napadlo, nýbrž model vodního mlýna, který ze dřívějška dobře znám, ocitla jsem se přesně tam, kam jsem měla namířeno, na místě označeném "Na Točánku". Bílé záplavy bledulí jsou tu také, o pár týdnů později budou ještě bohatší a bělejší, některé si teprve hledají cestu z listnaté pokrývky za světlem. U studánky dám napít psí kamarádce, vlhké lavičky pod pramenem nevypadají v tuto roční dobu příliš vábně, ale v horkém létě na nich musí být příjemné posezení. Pěkně je tu ostatně i dnes, navíc je čas na oběd a tak se u bublajícího potůčku a na suchém odpočívadle vedle křižovatky cest chvilku zdržím. Po obědě s čajem z termosky nadešel čas vystřídat botaniku kouskem historie, vydávám se hledat pozůstatky hradu Šebín. Při minulých návštěvách jsem ho nenašla, teď jsem vyzbrojena podrobnou mapkou z internetu, jenže záhy zjišťuji, že je mi málo platná. Cesta, která by podle mapky měla vést ke zřícenině, mne zavede do nedaleké chatové osady, tam se stočí dolů a u nejspodnější chaty končí. Co teď? Vzdám to? Pod chatami je zajímavé rostlinstvo, pár trsů sněženek, vydatné porosty kopytníku evropského, mezi nimi ladoňky dvoulisté - jedna vedle druhé, začínající bažanka vytrvalá, plicník tmavý, ještě níž pak množství bledulí mezi mokřady hojně rozvětveného potůčku. Skrz stromoví zahlédnu i řeku. Snažím se potůčky i močály překračovat, jenomže to všude nejde, takže je musím pracně obcházet a nepošlapat přitom bledule, je to skutečně strastiplné putování. Najednou tu ruinu vysoko nahoře přes větve stromů spatřím, nic jiného to být nemůže, nevelká část zdi poskládané z bílého opukového kamení. Nějak se mi podaří se do těch výšin vyškrábat, ano, jsem tu správně, na stromě je upevněna tabulka s informacemi o tomto zaniklém objektu, nalevo od ní pak první zbytek zídky a ještě dál doleva druhý. Tak tohle byl kdysi hrad. Dnes trosky této dávné stavby shlížejí ze svého strmého stanoviště na meandry potůčku s bažinami, bílé lány bledulí, z obou stran i shora je obklopuje "svatozář" rozkvétajících dřínů jarních a při úpatí žluté kvítky podbělu.

Vracím se zpátky k Točánku, na odpočívadle mne vystřídaly dvě turistky, u studánky nabírá vodu do velkých kanystrů pán a nakládá je na vozík, v chatové osadě zřejmě není zaveden vodovod.

Sestupuji dolů k řece a pomalu se loudám nazpátek. Cestou si fotím bledule s ladoňkami, přes vodu se dívám na protější Viselec, křesínský hřbitov, na špičku Hazmburku, vyčnívající nad protáhlým svahem Vrchy a právě jede barevný vláček do Duban. Podle vody se dál pokračovat nedá, musím o něco výš, přebrodím další rozsáhlé prameniště, naleznu další a tentokrát kvetoucí kopytníky a dostávám se na vyjetou cestu, která mne opět přiblíží k řece. Houkající vláček jede nazpět, na vodě plovou kachny a vedle cesty září první kvítek sasanky pryskyřníkovité. Kolem modřínového semenného sadu a zase jiné chatové osady se blížím k hlavní silnici, ale ještě než k ní dojdu, nemohu přehlédnout napravo od cesty, přímo proti chatám, početné kolonie sněženek, zřejmě odtud se dostaly do volné přírody a během let se pořádně rozrostly.

Moje dnešní putování skončilo a ani o sněženky jsem nakonec nepřišla.

Zdena Vojtíšková