V neděli 14.8. 2011 jsem musela jet ještě jednou do Velkých Žernosek a tak jsem se rozhodla k tomu, co bylo zapotřebí zařídit, připojit i krátký výlet. Mám to v těchto končinách již hodně prochozené a tak jsem po chvíli uvažování vybrala cestu na zříceninu Kamýk a Plešivec, který se nachází o něco výš. Obě tato místa jsem již několikrát navštívila, ale "kamenné moře" na Plešivci mohu vidět klidně znovu. Přestože v noci opět pršelo, dusný a vlhký vzduch přetrvává, navíc je mlha, viditelnost velmi špatná a ani Říp, který se vždy objeví hned, jak projedu lesíkem, není vidět. K tomu všemu vyjíždím poměrně pozdě, cestování mi navíc zkomplikuje uzávěra silnice mezi Křešicemi a Třebouticemi.

Záležitost, která mne do Žernosek přivedla, také není brzy vyřízená a když spolu se psí kamarádkou začínáme po modré značce zvolna stoupat ke Kamýku, je dávno po poledni. Opar, který leží nad krajinou, již není tak hustý, přece jen bude něco vidět. Přes polní cestu se naklání větvičky brslenu evropského a černého bezu s dozrálými bobulkami, odněkud sem přicestovala i kustovnice cizí. Po chvíli procházíme obcí Malíč, dál pak jabloňovými sady, pěšina se téměř ztrácí ve vzrostlém plevelu, ale i nějakou květinu je tu a tam možné zahlédnout, kakost luční, mátu dlouholistou, nápadný pcháč bělohlavý, plnokvětou mydlici lékařskou, šalvěj hajní a hnědé paličky odkvetlého česneku. Značka se stočí z jabloňového sadu na vozovou cestu, lemovanou alejí švestek, jsou zralé a tak si jich pár utrhnu. Netrvá dlouho a před námi se tyčí zřícenina hradu Kamýk, nad stejnojmennou vsí. Ještě než se polní cesta se vyhoupne na silnici, míjíme louku, na mojí starší mapě označenou jako bílé stráně, na které je nyní rozestavěná komunikace s nabídkou stavebních parcel. Jdeme dál a přicházíme na křižovatku, na které se nachází turistická orientace, k modré značce se připojuje zelená, která vede přes Strážiště a Kalvárii do Velkých Žernosek. Opodál je dům s pamětní tabulí, která oznamuje, že zde pobýval (na své druhé svatební cestě) v r.1860 slavný hudební skladatel Bedřich Smetana. Modrá značka nás dovede až ke zřícenině, která stojí na kuželové, čedičové skále. Hrad pochází ze začátku 14. století, v roce 1547 byl opraven, kolem r. 1600 opuštěn a jeho zkázu dokončila za třicetileté války saská vojska. Z hradu se zachoval zbytek věže, obvodová hradba a na jihu stěna se třemi velkými okny, zřejmě část bývalého paláce. Jsou odsud pěkné výhledy, poněkud zastřené přetrvávajícím oparem, ale i tak stojí za podívání. Přímo přede mnou Bídnice, Radobýl, Lovoš, Strážiště, za zády mám Plešivec se suťovištěm. Protože je neděle a čas prázdnin, na ruinách se to hemží hloučky výletníků.

Opouštím Kamýk a pokračuji širokou lesní cestou na Přírodní památku Plešivec. Chráněné území zde bylo zřízeno v r.1966, jedná se o ochranu otevřených sutí, pokrývajících svahy a částečně i vrcholové partie kopce. Nacházím jednu z tabulí naučné stezky a spoustu lesních rostlin. Upoutá mne početný zvonek kopřivolistý, kromě netýkavky malokvěté asi jediná kvetoucí rostlina. Ostatní, bažanka vytrvalá, čistec lesní, mařinka vonná, konvalinka vonná a plicník tmavý, mají období květu již za sebou. Po chvíli chůze se lesní cesta opět větví, na rozcestníku se k modré značce přidružila žlutá, po které se dá dojít do Hlinné, na Hradiště a ještě dál. Přidržím se ale značky modré, u barokní kaple sv. Jana Křtitele z r. 1660 a u skupiny staletých, památných dubů zahne, už jako úzká stezka, k výstupu na Plešivec. Fotografování kaple i další cestu velice znepříjemňují velcí, černí, neobyčejně čiperní a hlavně kousaví mravenci, pokud si někdo potrpí na sandály, jako já, musí hodně přidat do kroku, ale i tak neustále smetám z nohou ty nenávistné potvory. Rychlá chůze v dusném, téměř "prádelnovém" ovzduší je namáhavá, tričko bych během chvilky mohla ždímat a ruksak na zádech hřeje až příliš. U tzv. ledových jam na úpatí Plešivce mne ovane opravdu ledový dech, v tom vedru téměř neuvěřitelný. K jeho vychutnání ale nedojde, jsou tu ti ohavní mravenci, takže rychle nahoru. Kolem stromků jeřabin, obalených červenými plody a po pár metrech dalšího stoupání kráčíme přes obrovské suťoviště, určitě nejúchvatnější v celém Českém Středohoří. I zde je možné vidět řadu rostlin, vrbovku úzkolistou, zvonek okrouhlolistý, diviznu knotovkovitou a až nahoře, těsně u vrcholu se daří skupině mohutných, věkovitých lip. Opakovaně se přesvědčuji, že obývají často nejvyšší místa suťovišť.

Rozhled po krajině je odsud nádherný, úplně vlevo Radobýl a píšťanské jezero, pod námi Kamýk, za ním Lovoš v pozadí s Oltáříkem a Solanskou horou, vpravo končí panorama Milešovkou, Kletečnou a Kubačkou. Nahoře po krátké prohlídce urovnaných suťových políček a vystavěných pyramid z balvanů (marně si lámu hlavu, k čemu slouží), zamířím k odpočívadlu. Obě se nutně potřebujeme napít, nakonec i najíst. Odpočívadlo je sice obsazeno skupinkou mladých turistů, ale ochotně mi udělají místo, dozvím se, že jsou od České Lípy a ve Středohoří poprvé. Zajímají se o jména kopců, které jsou odsud vidět. Vyjmenuji jim tedy všechny ty známé kopečky a sklidím uznání, musím být nepochybně místní. Překvapí je, když řeknu, že jsem z Prahy. Ještě chvíli posedíme a pak se rozloučíme, spěchají do Sebuzína na vlak.

Čas chvátá, i my se musíme vracet. Mravenčí úsek proběhnu co nejrychleji a s uspokojením zkonstatuji, že tentokrát jsem jim nedala šanci si na mě smlsnout. Podél pěšinky zaznamenám trsy černýše lesního, u kaple a dubů zabočím doleva a známou, širokou cestou, orámovanou keři hlohu s tmavě červenými bobulemi, se dostanu na silnici. Jak jsem si již naplánovala dopředu, stejnou trasou se vracet nechci, od rozcestníku u domu B.Smetany se vydám doleva po silnici a za křižovatkou Miřejovice - Litoměřice odbočím vpravo na Knoblošku. Nikdy jsem tudy ještě nešla, ani nejela, po levé ruce mám Bídnici, vpravo se otevírají krásné výhledy. Viditelnost se výrazně zlepšila, ale slunce se schovalo za mraky, pro cestování pěšky je to vítané, pro focení, bohužel, již tolik ne. Knobloška je malá, kdysi vinařská vesnička, od které jsou opět úžasné výhledy. Tři kopečky s vyježděnými kolejemi, na které jsem se dívala nedávno z Radobýlu, porůstají zajímavé rostliny, podél malé silničky, která tvoří odbočku k vodárně, rostou ty největší trsy šalvěje přeslenité, jaké jsem na svých toulkách viděla. Sestupujeme, stále po silnici, přes Michalovice a Malíč. Tento výlet přece jenom nebyl tak krátký, chýlí se k večeru, když konečně dojdeme zpátky do Velkých Žernosek a k autu. Bouřka, kterou dusno ohlašovalo celý den, nakonec skutečně přišla a pěkně prudká, ale to už jsme byly dávno doma.

Zdena Vojtíšková