Když jsem v sobotu večer plánovala, kam se v neděli 23.10.11 vypravím, bylo jasno a nebe plné hvězd. Někdy v noci se však přihnala mlha spolu s vlezlou zimou, počasí tak akorát sedět u kamen, což je přesně to, co se mně nechce. Včerejší plány odsouvám stranou a když oškrabuji led na předním skle auta (na teploměr se radši nedívám, ale čepici a rukavice si beru), pokouším se narychlo vymyslet, kam se vydat. Krátký výlet, nesmí mi vadit absence výhledů do krajiny. Takové místo určitě existuje, a .... už to mám, procházku si udělám ze Skalice přes moje oblíbené Bílé stráně na Kamýk pod Hradištěm, zpátky to pak vezmu přes Hradiště a Mentaurov, takhle by to šlo.

Během cesty si povšimnu stromů kolem Labe, obalených bílou jinovatkou. Na Hošteckém kopci vjedu do takové mlhy, že vidím stěží 5-6 m před sebe, tento úsek naštěstí není dlouhý a dál je už viditelnost lepší. V Křešicích bývají za dobrého počasí krásné výhledy přes řeku na celé panorama Středohoří, dnes krajina bez kopců v pozadí vypadá ochuzeně.

Ze Skalice se vydám se psí kamarádkou známou polní cestou na Bílé stráně, dnes jimi jen procházím, to ale neznamená, že si ničeho nevšimnu. Břízkám sluší zlaté listí k bílé barvě kmínků, nízké lodyhy kakostu krvavého mají opravdu rudou barvu, bobule jeřábu břeku jsou svraštělé mrazem a na hlaváči šedavém, kterých zde stále kvete hodně, spatřím úplně zatuhlého, nehybného čmeláka. Dole u potoka dělají rámus děti, za námi na stráň dorazí mladá dvojice a také hledá, co je tu ještě k vidění. Docela dost, v kvetení pokračuje jehlice trnitá, hořeček brvitý, světlík lékařský, chrpa luční, prorostlík srpovitý, zvonek okrouhlolistý, škarda dvouletá a ke své radosti udělám i v tuto roční dobu na Bílých stráních objev, ty žluté kvítky vedle pěšinky nepatří štírovníku, nýbrž ohrožené a chráněné čičorce pochvaté. Na obvyklém místě, u můstku přes Pokratický potok, se se stráněmi rozloučíme a namíříme vyšlapanou cestou šikmo napříč přes louku. Nedaleko posledních skalických domků s dýmajícími komíny se napojíme na širší, blátivou a kamenitou cestu, vede nás mezi keři a stromky směrem, kde v mlze tuším Hradiště . Pár metrů před námi se na okamžik objeví daněk, postojí a než stihnu sáhnout po foťáku, rychle mizí. O něco dál se přes cestu mihne něco většího a šedého, tak rychle, že zaznamenám jen pohyb, ale podle barvy usuzuji na divoké prase. Hlavně, že prchá. Dojdeme na silničku pod Mentaurovem, přetneme ji a další, velmi podobnou polní cestou pokračujeme pod neviditelným Hradištěm k malému, čedičovému vršku, Kamýku (455 m). Slovo kamýk znamenalo ve staročeštině totéž, co skála, kámen, používalo se i jako jméno. Kamýky znám ve Středohoří tři, u Všechlap, zříceninu Kamýk a tento, pro svoje nevelké rozměry též nazývaný Kamýček, anebo Malé Hradiště. Stoupání je sice krátké, ale velmi příkré, komplikované vlhkou, kluzkou půdou a hlavně množstvím napadaných žaludů, nedá se po nich jít, musím šplhat po travnatých drnech podle stezky. Díky opoře mladých stromků jsem brzy nahoře, po nepravidelných skalních stupních, tvořených hranoly čediče, se dostávám k vrcholovému skalisku, vysoko nad ním se na mlhou zastřené obloze vznáší bledý, sluneční kotouč. Když pohlédnu nazpět, vidím pod lesem na úpatí Hradiště velké stádo daňků. Na tomto kopečku jsem již byla, před několika lety, jednou koncem listopadu, podruhé časně zjara a odsoudila jsem ho jako nevýrazný a nezajímavý. Teď se mu v duchu omlouvám, je naprosto úžasný, moji tehdejší slepotu určitě způsobila nevhodná roční doba. Jestli byla moje omluva přijata, nevím, ale ihned poté zazáří sluníčko a v jeho světle okolí ještě zkrásní. Zaoblené návrší vypadá jakoby vydlážděné hrbolatými, do lesku ošlapanými sloupky, východní, západní a zejména jižní svah je rozčleněný v množství menších, různě vybíhajících skalek, nepravidelné čedičové stupínky a stupně mezi svými spárami a štěrbinami hostí spoustu drobných rostlinek. Asi se nejedná o žádné vzácnosti, poznávám hvozdík kartouzek, mochnu jarní, zvonek okrouhlolistý, jestřábník, pravděpodobně savojský, mařinku psí, chmerek vytrvalý, pelyněk ladní, ale celé uspořádání je tak poutavé a originální, že se nemohu odtrhnout. Klub skalničkářů na svých výstavách by určitě nedokázal naaranžovat takovou expozici, jakou zde vytvořila sama příroda. Vytrhnou mne hlasy zdola, kolem cválají jezdci na koních a náhle se nad námi z mlhy vynoří Hradiště , opodál i část přilehlé krajiny. Prolézám skalní terásky, fotím a jako obvykle, když se mi někde líbí, se mi odsud nechce. Jenže čas chvátá a tak znovu na strmé stezce kloužu po těch hrozných žaludech, zachytávám se větviček a stébel trav. Celý kopec je obklopen poměrně rozsáhlým, zalesněným úpatím, na jaře plným petrklíčů, nyní se mezi stromy zelená odkvetlá mařinka vonná a bažanka vytrvalá, jediný žlutý kvíteček v trávě patří nejspíš trýzeli vonnému.

Kráčíme dál polní cestou k Hlinné, zaujme mne skalisko ve tvaru obrovského špalku a jsme na silnici, po levici se v oparu ukazuje Plešivec. Nacházíme rozcestník s turistickými značkami, zelená přichází od Miřejovic, pokračuje do sedla pod Varhoštěm a do Sebuzína, žlutá vede z Plešivce nahoru na Hradiště , směřujeme tam i my. Když procházíme mezi baráčky v Hlinné, slunce zmizí za tmavými mraky. Vystupujeme starou cestou, lemovanou kamennými valy, z ní pak úzkou pěšinkou přes louku a když dorazíme na Hradiště , je téměř šero. Mlha trochu klesá, za Plešivcem se ukáží špičky Milešovky a Kletečné, vlevo vršek Lovoše, vedle něj a blíž k nám Bídnice a Radobýl. Dožene nás osamělý cyklista, na nejvyšším bodě zastaví a něco naléhavě vykládá do mobilu, stejnou cestou se pak vrací. Počíná vát silný vítr, vyfotím si ještě shora Kamýk, poslední šípkovou růžičku a potemnělým lesem se ubíráme, cestičkou opět plnou žaludů, k Mentaurovu. Vedle cesty příjemně zapůsobí jasně růžové plody brslenu evropského, přes průsek s el. vedením, kolem kterého budeme klesat dolů, je hezký výhled na Mentaurov a Křížovou horu. Po známé silničce se vydáme doprava a kousek pod osadou zabočíme stejnou cestou, kterou jsme sem přišly, posetou četnými stopami daňků, zpátky ke Skalici. Z pěšiny, vyšlapané v louce, se ještě naposledy podívám na Bílé stráně, Radobýl, Kamýk a Hradiště. Byl to hezký den.

Zdena Vojtíšková