Na Černčí II
Reportáž z cest

Měla jsem v plánu zajet se podívat do PR Na Černčí ještě jednou, později, abych viděla v květu kruštíky. Mezitím bych ráda někam jinam, jenomže počasí není výpravám nakloněno, neustále zakaboněná obloha vyhrožuje zmoknutím, déšť je permanentně na spadnutí a často také spadne, naštěstí zatím jenom v noci. Při tomhle počasí neznám na výlet lepší místo, než právě Černčí, auto zůstane pro případný liják pěkně při ruce a lesní terén není blátivý a kluzký, proti urousání stačí vzít sebou gumáky a můžeme vyrazit. Je čtvrtek 14.6. 2012, návštěvu opakuji po necelém týdnu.

Hned jak vkročím do lesíka, přivábí mne spousta zralých lesních jahod, nechat je tam prostě nejde. Jak se nakláním nad lesními plody, spatřím malé kruštíky s několika poupaty, vysoké jen asi 10 cm, snadno bych je jinak přehlédla. Naleznu i jeden větší s otevřenými květy. Lesní klid je náhle narušen, ze dvou aut se vyrojí čyřčlenná společnost, obě děvčata čekají u aut, dva mladíci v holínkách systematicky procházejí rezervaci, mám dojem, že to tu dobře znají. Přijeli sem samozřejmě, stejně jako já, kvůli vstavačům a štěstí jim přeje víc, než mně. Zatímco já se raduji z nálezu kociánku dvoudomého, hoši uloví větší kořist. Po radostném zvolání: To je ale krasavec! .....Tořič! .... A tady druhý! ... se k nim připojí i děvčata a fotografují a obdivují. Dívám se, jestli také nějaký nezahlédnu, ale kdepak. Pokračuji svým směrem, rostliny za ten krátký čas udělaly velký pokrok, téměř všechno, co minule ještě nekvetlo, teď kvete a při zatažené obloze se dobře fotí, odpadají přesvětlení i stíny. Po chvíli slyším, jak obě auta odjíždějí, samozřejmě se musím jít na dané místo podívat. Ještě nikdy jsem tořič hmyzonosný ve skutečnosti neviděla, znám ho jen z obrázků a představovala jsem si ho větší a nápadnější. Tak nějak že mne upoutá už na dálku. Omyl. Zpočátku ho nejsem schopná objevit, musí tu ale přece někde být! Až najednou jak když přeostřím a konečně ho uvidím, je asi 40 cm vysoký, ale úzký a drobnokvětý, splývá s ostatním rostlinstvem, není divu, že jsem ho nemohla najít, když jsem o něm neměla správnou představu. Chce to však i dobré oči a já už bohužel nemám takové, jaké jsem mívala, nebýt náhody, že se sem ve stejný čas vydali mladí hledači, asi bych po něm pátrala marně. Jedno malé zadostiučinění, kromě nahlášeného prvního a nizoučkého druhého, je tu ještě třetí, odkvetlý a poněkud pošlapaný. Jenomže, tady je strašně těžké něco, třeba i vzácného, při všem tom množství nepodupat, kdoví, kolik pošlapaných rostlin zůstalo za mnou. Když se krčím s fotoaparátem u vzácného tořiče, až zblízka vidím kolem něho (stejně jako při sběru jahod) nevelké kruštíky, o kousek dál před porostem odkvetlé sasanky lesní další, větší a kvetoucí, společnost jim všem dělá pětiprstka žežulník, vyskytující se zde ve velkém množství. Přejdu přes cestu do druhé půlky lesa, za úzkou prohlubní se dnem pokrytým vodou, bahnem a stopami zvěře, potkávám dominantní populaci vemeníku dvoulistého, doplněnou opět pětiprstkou žežulníkem a bradáčkem vejčitým. Tak malý lesík a tolik krásy v něm!

Mrknu se ještě jednou a naposledy na známý, rozkvetlý kruštík a vracím se k autu. Přijet o nějaký ten týden později, jak jsem měla původně v úmyslu, tořič by již nejspíš nekvetl a také bych tu nenašla nikoho, kdo by mne na něho upozornil. Přes nevlídné ráno jsem nakonec měla pěkný a bohatý den, včetně pytlíku plného lesních jahod.

Zdena Vojtíšková