Sobota 23. listopadu 2002 se probouzí do deštivého rána, vlak míří na sever. Nad krajinou se válejí cáry šedivých mraků, z nichž má Říp právě v této chvíli pěknou čepici. A již se z mlhy nesměle vynořuje Hazmburk a panorama Čedičových a znělcových kopců.

Naše cesta vede z Milešova zprvu po červené značce na úpatí Milešovky a pak pokračuje lesem již neznačená. Pozdní podzim se vepsal i do středohorského lesa, tvořeného převážně listnatými stromy a jen malými ostrůvky uměle vysazených smrků. Časté deště zapříčiňují, že voda se již nestačí vsakovat a místy vytváří jezírka, v nichž se zrcadlí obnažené koruny stromů. I po cestě se žene voda zkalená jílem dolů a vytváří koryto. Obdivujeme království okrových, oranžových, červenavých a hnědých barev, dokreslených krajkovím větví. Tyto barvy jsou doplněny odstíny zelených mechů. Poezii podzimního lesa pak dotvářejí kapky vody, které se jako drobné perličky drží na zaschlých okoličnatých rostlinách. Les vstupuje do šedi mlhy, v níž se skrývá vrchol královny Středohoří. Prší.

Stromy hrdě vypínají své koruny k nebi, ale ne všechny se mohou radovat ze života. Po nedávné těžbě tu zbyly po mnohých pařezy, které vypovídají o bohatém životě stromů. Zastavujeme se u pařezu asi stoletého dubu, letokruhy připomínající vrstevnice jsou svědectvím let suchých vlhkých, teplých i studených. Kmeny stromů zpracované pilou teď slouží člověku v jiné podobě. A jsou tu malé stromečky... koloběh života.

Kráčíme a místy se boříme do bahna. Vzpomeneme na motýly. Kde asi teď přezimují? Vždyť všechno je mokré - země, listí, kořeny i kůra stromů. Příroda je ale mocná a vynalézavá. Jistě zanechá těmto barevným létajícím skvostům místečka (snad někde mezi kameny, kam se voda nedostane), kde zimu přečkají. Ozývá se vzdálené zakokrhání kohouta, které je neklamným znamením, že se alespoň trochu vyjasní. Pomalu přestává pršet. Cestou potkáváme stádo srn, které zmizí v křoví, jakmile nás zpozoruje. Tu a tam přelétne sýkorka a usedne na větev.

Tak jako na všech poutích, i zde nás doprovází kamení, znělcově desky malé i větší, ale i velké balvany. Svahy Milešovky jsou tvořené většinou kamennými sutěmi. Naše cesta se stáčí doleva a přicházíme k asi 30 m vysokým Výřím skalám, spadajícím kolmo dolů. Temně šedivé hnízdiště výra velkého (Bubo bubo). V duchu si představuji houkání tohoto krále noci.

Sestupujeme lesem k silnici, vedoucí zpět do Milešova. Z lesa je pěkný pohled na Lhotu (571 m) a Ostrý (552 m). Mraky se trochu protrhávají, objevuje se ostrůvek modré oblohy a na jihozápadě vykoukne sluníčko. Po pravé straně silnice nás zaujme osamělá pískovcová socha svaté (ale které, se na kameni nedočteme). Není tak opuštěná, jak by se zdálo, kdosi jí dal k nohám vázu s květinami, které jsou ještě čerstvé.

Naše putování toho dne končí, sluníčko zapadá a toskánské barvy se zvolna rozlévají v kopcích milovaného Středohoří.