Další z mých nápadů, kam se podívat, je projít si Českou bránu po levém břehu Labe. Po pravém jsem šla loni na podzim, z Velkých Žernosek přes Kalvárii, kde jsou nově osazené tři kříže, přes náhorní planinu a dubový lesík do Libochovan, zpět pak podle Labe. Hezký výlet pro krátké podzimní dny. Letošní léto je mokré, srpen začal několika propršenými dny, ale dnešek vypadá nadějně, není horko, musíme doufat, že cesty nebudou blátivé a tak v úterý 9.8.2011 vyrážíme. Pohled na ranní oblohu sice není příliš povzbudivý, je zatažená, ale vedle tmavých mraků jsou i kousky modré oblohy, jedeme.
Auto nechávám ve Velkých Žernosekách a jdeme k přívozu. Během čekání pozoruji velkou skupinu německých cykloturistů, jak se chvíli radí a pak vyjíždějí směrem k Libochovanům. Přívozní loď je stále na druhé straně Labe, sedím na můstku a dívám se na rostliny u vody. Roste zde kyprej vrbice, štírovník růžkatý, vrbina obecná a i sem se odněkud, možná po vodě, dostala netýkavka žláznatá. Naposledy jsem ji viděla u Mělníka na soutoku Vltavy a Labe, tvoří tam obrovské porosty ve všech odstínech od bílé po tmavě purpurovou.
Modrá loďka Ludmila mezitím dorazila k přístavišti, netrvá dlouho a kráčíme přes Malé Žernoseky kolem hřiště k rozcestníku, nalevo vede značka do Oparenského údolí, kudy se budeme vracet, napravo zvolna stoupá široká cesta se zelenou značkou kolem vinic a chat nahoru. Vyplatí se občas se otočit, protože již odsud začínají pěkné výhledy. Míjím další vinice, před posledními chatami je louka s otevřeným výhledem na Labe, Strážiště, Plešivec, Velkou i Malou Vendulu, Radobýl, Říp a Píšťanské jezero, vpředu na velkou díru kamenolomu. Polní cesta přechází v úzkou pěšinu, vedoucí dubovým lesem, po chvíli chůze se stezka přiblíží k poli. Přes sklizený lán je vidět Lovoš, Milešovka, Kletečná a lom na Kubačce. Napravo jsou v lese výrazné, zajímavé skály a nad nimi spousta květin, česnek chlumní horský, černýš lesní, celík zlatobýl, konopice pýřitá aj. Mezi skalami se dá sestoupit níž, je tu i náznak vyšlapané cestičky, zkouším, kam až se dostanu a přicházím na skalní terasu, první vyhlídkovou na tomto putování lesem. Chci si udělat pár fotek, sluníčko je ale právě za mrakem, tak se na chvíli posadíme a čekáme, až se mrak přežene. Odlehčím přitom ruksaku o část zásob. Fotky jsou udělány, vracíme se na značku a jdeme dál. Je to asi nejhezčí část cesty, všude kolem záplava kokoříku vonného s černými bobulemi, konvalinek s plody červenými, borůvčí, v trsech černýše lesního se daří celé skupince bedel vysokých. Pěšina klesá trochu níž, z lesíku vybíhají další skalní výchozy, ze kterých je možné znovu pohlédnout na meandry Labe. Potkávám zde i odkvetlou bělozářku liliovitou a říkám si, že by stálo za to, zajít sem na jaře, když ještě nejsou olistěné stromy a hajní rostliny jsou v plném květu. Nyní na nás padají žaludy, okousané od veverek. Úzká stezka sestupuje mezi velkými balvany a vysokými kapradinami dolů, do Litochovic. Objevují se první stavení, nalevo je na stráni několik úlů, kolem nichž se rojí včely. Kousek za kaplí končí zelená značka a začíná žlutá, míří doleva po silnici na Chotiměř, tak se po ní vydáváme. Není příliš frekventovaná, zčásti je zastíněná stromy a dobře se po ní jde. Mírně stoupá a nedaleko za obcí máme po levé ruce vodojem, pod ním pramen, který se vlévá do malého potůčku, přitékajícího odněkud shora. Zajdeme se napít a protože je voda velmi dobrá, naplním si téměř prázdnou láhev. A zase dál po silnici, sleduji, co kolem ní roste. Pcháč bělohlavý, ptačinec hajní, kostival lékařský aj. Ve velkém množství lemuje cestu vrbovka horská, není nijak vzácná, ale se svými růžovými květy, stočenými odkvetlými tobolkami a chmýřím semen je velmi půvabná. Vpravo mezi stromy prokukuje Chlomek. A opět potůček lemovaný kapradinami, musí tu být někde prameny.
Už jsme skoro na vršku, ale příjemná cesta je náhle přerušená, ocitneme se na úplně nové silnici a napravo se rozprostírá stavba dálnice. Člověk pro přírodu nikdy neznamenal nic dobrého, jak dosvědčuje okolní poničená krajina. Z jedné strany lom na Kubačce, na druhé nahlodaný Deblík a mezi nimi tato příšera - nová dálnice. Skoro mě potěší otisky kopýtek divokých prasat v písku na kraji té nové, nedobudované stavby, současně mne ale přepadnou obavy, jestli jdeme správně, žlutá značka někam zmizela, naštěstí přichází křižovatka, rovně na Dobkovičky, vlevo do Velemína. Je odsud hezký pohled do krajiny, Ostrý, Milešovský Kloc, Milešovka a další kopce. Tahle silnička, po které míříme do Chotiměři, není nová, pamatuje staré dobré časy, byla by i klidná, kdyby po ní nejezdily náklaďáky, jeden za druhým, všechny na stavbu. Uchýlíme se na omšelou, lišejníkem porostlou lavičku u místního hřbitova, dorazíme zbytky zásob a vody a po chvilce odpočinku dojdeme do Chotiměři, najdeme rozcestník s pěknou cykloturistickou mapou a nerušeně pokračujeme do Oparenského údolí. Ještě jednou se připomene stavba dálnice, to když se nám po několika odpochodovaných metrech klene nad hlavami další rozestavěný most. Tuhle část cesty jsem ještě nešla, je moc pěkná, protáhne nás i pod dvěma malými, krásnými viadukty. Další rozcestník je u Oparenského mlýna. Mlýnů, tedy bývalých, je na této trase víc, dávno se v nich však nemele mouka, slouží všechny k rekreačním účelům, soukromým, či veřejným. Cesta nyní vede podle Milešovského potoka, na levém svahu vidím zajímavé skály, následuje úsek mezi vzrostlými smrky, potom kolem zvláštní, prkenné a nevzhledné boudy, označené jako střelnice a už jsme u mlýna Černodolského, nacpaného rekreanty a také u dalšího rozcestníku. Zelená značka se spojuje se značkou naučné stezky, která vede na Lovoš, dá se z ní odbočit na zříceninu hradu Oparno. Tady to už znám.
V tuto roční dobu je údolí plné lidí, široká cesta se stává místní promenádou. Jdeme dál. Podle potoka je malá světlina, na ní obří listy devětsilu lékařského. Míjíme kemp Jordán, kdysi také mlýn a jsme u morového kamene. Pochází z r. 1680, je na něm dvojitý kříž a věkem částečně vymizelý nápis. Zprava se připojuje žlutá značka, šla jsem po ní nedávno, když jsem se vracela z Lovoše. Nahoře jsem viděla několik kaštanovníků jedlých, níž se jde po starých tzv. Císařských schodech. Cesta teď rychle ubíhá a jako poslední dobou, při všech mých výletech, se obloha zatáhne, na krajinu padne šero a také pár kapek. Těmi to však naštěstí končí a po nějaké chvíli už sedíme na přívoznické loďce a díváme se, jak se břeh vzdaluje a s ním i celé dnešní dobrodružství.
Zdena Vojtíšková
