Počasí z tropických veder skočilo rovnou do babího léta s chladnými večery a rány. Když ráno 31.8.11 vyjíždím z naší chaty, teploměr ukazuje pouhých 8 st. Na tyhle kopečky u Křesína se chystám už hodně dlouho, jenom nevím, jestli jsem si na jejich návštěvu vybrala správnou roční dobu. Však se uvidí, nakonec, není to sem tak daleko.
Auto nechávám kousek za obcí Dubany a se psí kamarádkou vyrážíme na vrch Rohatec (264 m), jehož torzo se tyčí nahoře před námi. Tento kopec byl kdysi z velké části odtěžen na štěrk, ale přece jen z něj něco zůstalo a doufám, že na něm naleznu i nějaké zajímavé rostliny. Přejdeme přes železniční trať a kráčíme napohled nepoužívanou, polní cestou, kolem roste chrastavec lesní, kozí brada luční, hadinec obecný, svízel bílý a spousta šípkových keřů. Trasu si zkrátíme vyjetými kolejemi v poli a dostáváme se na jižní úpatí kopce. Procházíme zanedbaným ovocným sadem, zarostlým vysokou trávou, protkanou stezkami zvěře a potkáváme další rostliny, pcháč bělohlavý, velké plochy vlnice chlupaté, máčku ladní, až narazíme na jinou polní cestu, vedoucí napříč svahem. Stoupáme stále dál, kolem nás rostou divizny velkokvěté a po chvíli dojdeme k výškovému bodu. Jsou odsud pěkné výhledy, nalevo kopce u Loun, vpředu milešovské středohoří, když se otočím zpátky, vidím les Šebín, ovocný sad, kudy jsme právě prošly a na jeho okraji pár daňků. Před a pod námi je velký lom, napravo další, menší lomy. Pozůstatek Rohatce je velmi rozsáhlý a členitý, vytěžené prostory různých tvarů a velikostí, místy s vyčnívajícími skalisky, porostlé trávou a jiným rostlinstvem, i přes svou poničenost vytvářejí řadu zajímavých a malebných zákoutí. Prozkoumat ho celý, by však zabralo větší část dne, scházíme tedy úzkou pěšinkou podle lomu doleva, na jeho západní část. Cestička je velmi strmá a klouzavá, po obou jejích stranách se vyskytuje hodně rostlinek, chrpa latnatá a chrpa čekánek, šalvěj hajní, hvozdík kartouzek, hlaváč žlutavý, šalvěj přeslenitá, silenka nadmutá a řada jiných. Opodál zahlédnu něco zářivě fialovopurpurového, přejdu opatrně po drobné suti a potěším se, jedná se o chráněnou diviznu brunátnou. V dohledu je jen tahle jediná, vykvetla možná trochu později a je moc krásná. Snažím je ji vyfotit, ale v tomto terénu se nějaká vhodná pozice zaujmout nedá, fotím s lokty opřenými o načervenalou zem a doufám, že se alespoň jedna fotka podaří. Pokračujeme dál, tento kopec je na vegetaci skutečně bohatý, jehlice trnitá, oman britský a vrbolistý, starček přímětník, řepík lékařský aj. Dál se cesta ztrácí v hustém porostu náletových keřů, když se mi konečně podaří prodrat na otevřenější prostor, mám na sobě plno kuliček z různého plevele. Mezi keři mne upoutají vysoké, silné stvoly anděliky lékařské, udělám pár fotek a už jsme z džungle venku.
S Rohatcem sousedí dva další kopce, Visálek (203 m) a Viselec (230 m). Jejich nevšední jména naznačují, že těmito místy kráčela kdysi historie, tuze pohnutá. Namířím napřed na malý Visálek, žádná cesta k němu nevede, musíme přes čerstvě zorané pole. Půda jakoby byla cítit bahnem, zvláštní. Kdykoli jsem předtím kolem tohoto vršíčku projížděla, zaujal mne svým stepním charakterem a stromem na svém vršku mi připomínal Tobiášův vrch. Strom je v obou případech jasan ztepilý. Bylo by pod ním pěkné posezení, protože sluníčko začíná dost připalovat. Ale zdání klame, jak brzy zjistím. Místo vršku zeje v kopci velká díra, jádro je vybrané. Zdola, ani ze silnice jáma není vidět, na dně tohoto kráteru je do spirály ušlapaná tráva, asi zde nocuje zvěř. Shodím ruksak pod javor na rozmezí kopce a pole, ve stínu si dáme krátký odpočinek. Z rostlinstva, které jsem viděla na Rohatci, nalézám na Visálku pouze malý zlomek, hojnost vlnice chlupaté, pcháč bělohlavý, rýt žlutý, šalvěj hajní a lnici květel. Projdu se po okraji kráteru a po obvodu kopečku, na mžik zahlédnu maličkou, hnědou ještěrku, kousek dál jsou ve vysoké trávě oválná, slehlá místa, určitě pelíšky zvířat. Podle mapy by se tu měla nacházet nějaká přírodní zajímavost, kromě miskovité díry však žádnou nevidím. Vyhlídka je odsud ale pěkná.
Chtěla jsem se podívat na sousední Viselec, jenomže se k němu dá jít opět pouze přes hluboce rozorané pole, navíc je z valné části zalesněn. Najdu si tedy nejkratší cestu zpátky na Rohatec, ale na jiný cíp, než předtím. I tady je malý ovocný sad, mezi stromy malé, nesklizené pšeničné políčko. Vedle něj se rozprostírají růžice bíle tečkovaných listů voskovky menší. Po několika dalších krocích objevím i chráněný oman německý. Slunce praží ostošest, když se konečně propracujeme přes růžek pole na Vrchu (248 m), tvoří s Rohatcem vlastně dvojkopec. Stoupání je mírné, sluníčko se občas schová za nějaký ten mráček, pofukuje slabý větřík. Čím jsme výš, tím je lepší rozhled, na právě opuštěný Rohatec, lounské kopce, nedaleké Libochovice v pozadí s Řípem a tak dál. Přála bych si sem uspořádat botanickou výpravu, neboť tyto spojené vrchy jsou pravou pokladnicí rozmanitých druhů. Chvíli bádám, co je ta žlutě kvetoucí rostlinka, které je tu tolik, až mi dojde, že se právě dívám na chráněnou a ohroženou hvězdnici zlatovlásek, kolem ní se to modrá květy hlaváče šedavého. S nimi krásně kontrastuje prorostlík srpovitý a černohlávek velkokvětý. Nádhera! Dojdeme k horní linii kopce, na níž je několik kamenných mohyl. Bude za nimi další kráter? Naštěstí ne, jenom mělce přeorané pole, chůze po něm není obtížná. V půdě je spousta kamínků různých velikostí, zaujme mne, že pocházejí z mnoha odlišných hornin. Za polem přetínáme širokou cestu a před námi se otevírá další krásný výhled, v popředí malý, dvouvrcholový Senec (216 m), na který máme namířeno, za ním Házmburk, vpravo (rovněž odtěžený) Jiřetín (252 m). Ještě přes jedno políčko a vystupujeme úzkou, vyšlapanou stezkou nahoru. Na vyšším ze dvou vrcholů jsou seskupené veliké kameny, přistíněné keři černého bezu s dozrálými bezinkami. Ale co je zde ze všeho nejúžasnější, je výhled, dokonalý, kruhový, dnešní den se prostě vydařil! Tolik krásných kytek a na závěr ještě tohle! Vydržím sedět na velkém balvanu téměř hodinu a protože mne ten výhled stále nenechává v klidu, vytáhnu papír a tužku a píšu si, co všechno je odsud vidět. Z kruhového výhledu zabírá výseč Středohoří asi jednu třetinu, když to vezmu odleva, zapisuji tato jména: Velký Vrch, Černodoly, Trhlávek, Chožovská hora, Raná, Oblík, Srdov, Brník, Milá, Křížové vršky, Dlouhá, Číčov, Vraník, Hradištko, Srbsko,Hradišťany, Kvítel, Kuzov, Blešenský vrch, Solanská hora, Oltářík, Lipská hora, Plešivec, Vršetín, Milešovský Kloc, Lhota, Milešovka, Ostrý, Sutomský vrch, pod ním Holý vrch (Holáček), Košťálov, Jezerka, Ovčín, Lovoš, Házmburk a Jiřetín. Když se dostatečně vynadívám, zajdu se mrknout, co zde roste. Moc toho není, vlnice chlupatá, hvozdík kartouzek, lnice květel a hlaváč žlutavý. Ale není vyloučeno, že tráva kolem je kavyl, na takovýchto stepních kopečcích se často nachází.
Sejdeme dolů a vracíme se tou širokou cestou, na rozcestí zahneme doprava a před obcí Dubany znovu vpravo kolem solární elektrárny a přes pole a trať k autu. Takový den, jako byl dnešní, se vydaří málokdy. A už nyní je mi jasné, že jsem zde nebyla naposledy.
Zdena Vojtíšková
