Unikátní znělcová kupa s nadmořskou výškou 446 m nad osadou Režný Újezd nedaleko Lovosic. Díky specicfickým geologickým podmínkám stoupá v zimě z vrcholu hory pára, což z ní za mrazivého počasí činí jeden z nejlákavějších turistických cílů v širokém okolí.
Poprvé byl tento úkaz zdokumentován a popsán v roce 1833, kdy byl považován za projev sopečné exhalace. Správné vysvětlení přinesl roku 1881 pražský univerzitní profesor Jan Krejčí. Stejně jako okolní kuželovité kopce, vděčí i vrch Boreč za svůj vznik vulkanickým pochodům. Pára stoupající z jeho vrcholu však s aktivní sopečnou činností nesouvisí. Určitou spojitost s vulkanismem můžeme shledat pouze V geologickém původu hory. V průběhu tuhnutí horkého magamtického tělesa a následených geologických procesů vznikl uvnitř znělcového podloží spletitý systém puklin. Tyto pukliny, odborně nazývané jako ventaroly (od latinského ventus = vítr), umožňují proudění vzduchu z úpatí hory na vrchol a zpět. Směr proudění vychází ze stabilní teploty v nitru hory. V zimě má tento proces následující průběh: Vzduch je do nitra hory nasáván na na úpatí, uvnitř dochází k jeho ohřátí až na 16 stupňů, přičemž je od okolní horniny obohacován i vlhkostí. Celý proces je pak zakončen výronem teplého vzduchu na temeni kopce. Za mrazu ho lze díky vysokému rozdílu teplot pozorovat na několika místech v podobě stoupajícího mlžného sloupu. Současně s tím může docházet k působivému omrzání a ojínění přilehlé vegetace. Místa výronů, rozšířená lidskou zvědavostí do podoby mělkých jam, umožňují díky specifickým teplotním podmínkám existenci takových organismů, které bychom u nás jinde jen stěží nalezli (podobné mikroexhalace v menším rozsahu byly pozorovány i na sousedním Sutomském vrchu). V létě pak funguje tento systém zcela opačně. Vzduch je nasáván na vrcholu kopce, uvnitř dochází k jeho ochlazování a následnému vytékání z puklin na úpatí. To má za následek značné promrznutí kamenné suti, projevující se i tvorbou ledových krápníčků. Tím se blíží efektu tzv. ledových jam, které udržují sníh až do pozdního jara, jako tomu je např. na Plešivci či na Kamenné hůře u Žandova. I v tomto případě vznikají specifické mikroklimatické podmínky, které nahrávají mimořádně vzácným organismům, přežívajícím zde coby pozůstatek dávné doby ledové.
Nejznámější rostlinou na Boreči je bezpochyby Borečka vzácná (Targionia hypophylla). Jedná se o mechorost ze skupiny játrovek a svůj název vyvozuje právě odsud. Tato drobná rostlina pocházející ze Středomoří patří ve světě k druhům celkem běžným, nicméně v České republice představuje jedinou lokalitu svého výskytu. Její drobné zelené lístky s tamvými bobulkami lze pozorovat právě v místech výronu teplého vzduch na vrcholu kopce. Překvapivým zážitkem uprostřed tuhé zimy zde může být rovněž setkání s kvetoucími sedmikráskami či s mloky skvrnitými, nalézajícími dostatek potravy v podobě živého hmyzu. Ze zástupců bezobratlých žijících v těchto výronech náleží mezi nejvzácnější drabčík Quedius picipes. Chladné sutě na úpatí poskytují útočiště např. střevlíkovitému brouku Petrostichus negligens. či hrobaříku Choleva lederiana. Ti patří, jak bylo nastíněno výše, k vzácným reliktům doby ledové.
Zajímavé a chráněné druhy organismů nalezneme na Boreči nejen v blízkosti ventarol ale i v listantých lesích, pokrývajících většinu kopce, stejně jako v prostředí skalních výchozů či znělcových sutí. Z rostlinné říše se jedná zejména o koniklec otevřený, hvozdík pyšný, bělozářku liliovitou, bělozářku větevnatou, kosatec bezlistý, třemdavu bílou, lomikámen trsnatý či řeřišník skalní. Z dřevin stojí za to zmínit především endemit Českého středohoří jeřáb český. Z živočichů je tu zaznamenán např. vzácný druh xylofágních kovaříků vázaných na odumírající duby, dlouhonohý střevlík vrásčitý, modrásek jehlicový, užovka hladká, zmije obecná, jestřáb lesní, krahujec obecný, drozd zpěvný, slavík obecný, sedmihlásek hajní, strakapoud velký, sýček obecný, naše největší sova výr velký, netopýr vousatý a řada dalších.
Nejen příroda, ale i lidská ruka zasahovala často do poměrů vrchu Boreč. Svědčí o tom pozůstaky kamenolomů či historický název Holý vrch. Dle hospodářských potřeb člověka byl kopec v minulosti buď odlesněn a spásán, jindy ponechán postupnému zarůstání. Boreč poutal Boreč díky své výjimečnosti i zájem vědců a ochránců přírody. Ne náhodou proto náleží mezi nejstarší přírodní rezervace v Českém středohoří (vyhlášena 1951, od roku 1992 má status Národní přírodní památky). Později byl zařazen mezi prvními i do soustavy evropsky významných lokalit NATURA 2000. Rovněž zdejší naučná stezka z roku 1981 má své prvenství, neboť patří spolu se sousedním Lovošem k nejstarším ve Středohoří. Ta i dnes seznámí každého zájemce se všemi zajímavostmi vrchu Boreč, přičemž ho zavede i na dvě vyhlídky, skýtající nádherné pohledy do středohoří.
Použitý zdroj: Průvodce naučnou stezkou Boreč (vydal ČSOP a Správa CHKO Č. středohoří v roce 2010).